Volné a nesezdané soužití
a jezdí spolu na dovolenou. Jsme přece moderní mladá generace, odpovídala na matčino domlouvání. Dnes už se nemusí nikdo ženit, naopak si může vybrat typ soužití, jaký mu vyhovuje.
Jak končí nesezdané soužití: kde není smlouva, není žádný nárok
Když děti začaly brát rozum, situace se začala měnit. Antonín trávil dny a večery ve firmě a u zákazníků, a když konečně přišel pozdě večer domů, byl unavený a neměl na Květiny sílící výčitky náladu. Květa zesílila tlak a začala padat příkrá slova. A když se Antonín vrátil domů podnapilý, párkrát se po ní dokonce ohnal. Za pár měsíců žili vedle sebe jako dva docela cizí lidé. V Květě narůstala nespokojenost, až jednou po hlasité hádce a vzájemném fyzickém napadení vzala děti za ruku a jen s kabelkou a pláštěm utekla zpátky k rodičům.
Teprve u rodičů měla čas promýšlet, co to vlastně udělala a zda se neunáhlila. Kdyby byla vdaná, následovalo by vleklé rozvodové řízení (blíže viz 6. díl – Rozvod dohodou a 7. díl – Konfliktní rozvod), kterému by předcházel opatrovnický soud o děti (viz 21. díl – Dítě odloučených rodičů). Možná měla zůstat v domě, který obývala posledních deset let, a domácí násilí řešit právní cestou (viz 26. díl – Intimní domácí násilník). Snad by mohla Antonínovi zavolat a aspoň ho požádat o výživné na děti (viz 22. díl – Jak uživit dítě).
Pak se odhodlala bývalého partnera navštívit, ale Antonín s ní nechtěl mluvit. V domě vyměnil zámky a Květě poslal jen pár osobních věcí se vzkazem, že mu ublížila a že s ní už nechce mít nic společného. Seděla doma, brečela a nevěděla, co si má počít. Vidíš, říkala jí matka, měla jsi trvat na manželství. A pak své dceři domluvila konzultaci u advokáta.
Advokát jí však příliš nepomohl. Kromě výživného na děti Květa příliš nároků nemá, protože oproti ochrannému institutu manželství zvolila volné soužití bez povinností a také bez odpovědnosti. Sestěhovat se je jednoduché, odstěhovat se nebo vyhodit z bytu pak ještě jednodušší. Není divu, že se dvě třetiny partnerství rozpadnou.
A společný majetek? Žádný neexistuje. Květa s Antonínem neměla sepsanou majetkovou dohodu, její rodičovský příspěvek a sociální dávky domácnost průběžně spotřebovala, auta jsou psaná na jeho firmu a veškeré vybavení domu i jeho rekonstrukci platil Antonín ze svého příjmu. Po desetiletém soužití tak Květa nemá nárok na žádné finanční vyrovnání ani na výživné. Bývalý partner je vlastně cizí člověk a naše právo nemá žádný institut, který by Květě zajistil sebemenší nároky, pokud si dříve nedohodla podmínky s Antonínem sama a jejich současné vztahy dohodu neumožňují.
Matka tedy měla pravdu a Květa nyní může hořce litovat, že před deseti lety netrvala na manželství. I v tohle se může proměnit vidina svobody a emancipace. Ne že by dosáhnout manželství bylo jednoduché. Ale je otázkou, jestli to už někdy v historii měly ženy tak obtížné jako dnes.