Jako vypravěč je Forsyth skvělý
„Mnoho let jsem odmítal návrhy, abych sepsal autobiografii. A stále je odmítám,“píše Frederick Forsyth v úvodu své knihy vzpomínek Vypravěč. Ta skutečně není autobiografií, ale souborem životopisných črt, skvěle vyprávěných a většinou též výborně vypointovaných historek z vlastního života.
ZVypravěče přímo vyzařuje kouzlo starých dobrých časů Británie 50. a 60. let. Tuhle dobu sice asi mnoho českých čtenářů osobně nezažilo, ale mnozí si ji dovedou dobře představit. Byly to poklidné časy, kdy se mladík zapálený do létání mohl dostat na kurz stíhacích pilotů RAF před oficiálním věkovým limitem protekcí, kterou získal tím, že jeho otec kožešník daroval bubeníkovi z kapely leteckých kadetů pončo z levhartí kůže. Díky hudbymilovnému veliteli leteckého pluku se tak Forsyth stal těsně po 18. narozeninách nejmladším pilotem na stíhačce Vampire. Byly to časy, kdy jste si ze žoldu leteckého kadeta mohli koupit ojeté sportovní auto MG – a pak se v něm málem zabít. A kdy nejlepším místem při hledání práce v novinách byly bary v okolí Fleet Street.
Peníze mají šéfredaktoři
Forsyth v úvodu píše, že jeho život byl požehnán „mimořádným štěstím“, pro které nemá vysvětlení. Vzpomínky ale ukazují, že tomu štěstí dokázal jít naproti. „Neměl jsem peníze na cestování, ale věděl jsem o lidech, kteří je mají: šéfredaktoři velkých deníků,“popisuje, jak uvažoval, když přemýšlel, co dělat po odchodu z letectva. Místo pařížského zpravodaje agentury Reuters by však na počátku 60. let nezískal jen tím, že v baru na Fleet Street narazil na toho správného člověka a ve vlaku do Londýna si náhodou přečetl článek, který pojednával o Bujumbuře. Také mluvil francouzsky jako Neukojitelná zvědavost a vytrvalý skepticismus.
rodilý mluvčí, což byl výsledek prozíravé výchovy jeho rodičů, kteří ho hned po válce posílali trávit prázdniny do Francie. Podobně se později naučil ještě německy, španělsky a rusky.
Autorovametoda skládání vlastního života z krátkých historek a příběhů je sice čtenářsky neobyčejně vděčná, ale občas je trochu obtížné přenést se přes švy, které
nedrží jednotlivé kapitoly příliš pevně pohromadě. Také není vždy lehké pochopit autorovu motivaci: proč z letectva odešel hned po základním výcviku, když celé mládí netoužil po ničem jiném než po létání a obětoval mu mnohé, například možnost studovat dobrou univerzitu?
Celistvější je jen ta část knihy, která se věnuje občanské válce v Nigérii (1967–1970). Tam byl Forsyth vyslán jako reportér BBC, což byla jeho nejhorší novinářská zkušenost. Stanice zcela poplatná tehdejší britské vládní politice od svého novináře požadovala jen potvrzení informací, které do Londýna dodávali britští diplomaté. Ti v konfliktu zaslepeně stranili centrální vládě, a dokonce se snažili popírat existenci hladomoru, který válka vyvolala v odtržené provincii Biafra. Forsyth ani po téměř padesáti letech neskrývá své znechucení: „Klika domýšlivých úředníků a ustrašených politiků navždy pošpinila čest mé země a nikdy jim to neodpustím.“Když se tomuto způsobu práce vzepřel, byl z BBC rychle vyhozen. Na počátku roku 1970 pak za 35 dní napsal svůj první thriller – Den pro Šakala, který se stal světovým bestsellerem.
Co uděláte s těmi bombami?
Když kniha vzpomínek vyšla loni v anglickém originále, hodně se mluvilo o tom, že autor poprvé veřejně přiznal svou spolupráci s britskou rozvědkou. Její počátky autor datuje právě od války v Biafře. Nějakou rozsáhlou zpověď o tom, co pro SIS (MI6) dělal a co špioni jejího veličenstva dělali na oplátku pro něj, však v knize nenajdeme. Celá věc je podána formou zábavných a také dost neškodných historek, třeba o tom, jak v roce 1992 na lovu v jižní Africe od tamního ministra zahraničí Pika Bothy zjišťoval, jaké plány má končící bělošská vláda s šesti atomovými bombami, které potají vyrobila ve spolupráci s Izraelci.
Forsyth se i jako úspěšný spisovatel cítí být nadále částečně novinářem, protože si uchoval dvě vlastnosti, které podle něj musí dobrý reportér mít – „neukojitelnou zvědavost a vytrvalý skepticismus“. A dále: „Novinář by se nikdy neměl přidat k establishmentu, ať jsou svody sebelákavější. Naším úkolem je volat mocné k zodpovědnosti, ne se s nimi spolčovat.“
Ano, za starých dobrých časů, kdy šéfredaktoři novin měli peníze na zahraniční reportéry a v baru na Fleet Street jste jako zelenáči z lokálního deníku mohli potkat někoho, kdo vám dohodil práci zpravodaje agentury Reuters v Paříži, to byly banální pravdy. Dnes už jsou to skoro výstřední názory.
Frederick Forsyth: Vypravěč. Vlastní životopis