Jak psát hesla na oblaka
Ostatně, čtvrtý Řím z titulu knihy pochází z výroku ruského mnicha Filofeje z počátku šestnáctého století, že Moskva jeho doby je třetím Římem (po Římu a Konstantinopoli) a čtvrtého Říma že nebude. Clarková uvádí, že Moskva třicátých let měla ambice stát se čtvrtým Římem – jako hlavní město nejen sovětské říše, ale celého levicového světa.
Clarková přitom zajímavě a podrobně postihuje vývoj, který sovětská metropole během třicátých let prodělala. Od „města světla“utopických snah v prvním desetiletí revoluce, kdy se na politických cílech podílela umělecká avantgarda – po nacionalistické centrum třicátých let se socialistickým realismem jako jedinou přípustnou uměleckou metodou.
Clarková zachycuje vývoj prostřednictvím čtyř prominentních intelektuálů té doby – filmaře Sergeje Ejzenštejna, novináře Michaila Kolcova a spisovatelů Sergeje Treťjakova a Ilji Erenburga. Jak uvádí, všichni čtyři představovali výjimku mezi sovětskou inteligencí – měli široké styky v cizině, mohli v době uzavřených hranic cestovat a představovali barvitý protiklad šedých sovětských byrokratů. Přestože se názorově v mnohém lišili, fakticky vystupovali jako prosazovatelé komunismu, sovětské vlády a jejích zahranič- ních ambicí. Jak to bývá u intelektuálů v totalitních režimech obvyklé, až k hořkým koncům (dva z nich skončili na popravišti během Stalinovy „velké čistky“).
JménaM. Kolcova a S. Treťjakova asi budou českému čtenáři méně známá než jména dalších dvou osobností. Clarková však jejich příběhů využívá k originálním sondám do sovětského myšlení a praxe, které mají evropský přesah. Například Kolcov posloužil E. Hemingwayovi jako předobraz pro postavu Karkova v románu Komu zvoní hrana. Kolcov totiž po zářivé žurnalistické kariéře v Sovětském svazu působil ve Španělsku – zřejmě jako přední Stalinův člověk na místě prakticky ovlivňující světové dějiny. Prosazoval stalinizaci španělské demokracie, byl Stalinovýma očima a ušima – a zřejmě i jeho prsty. Spolu s ostatními sovětskými kádry ve Španělsku si tím doma vysloužil obvinění z trockismu, zrady revoluce, špionství – a popravu.
Intelektuálové se snášejí z nebes
Kolcovovo snažení v Sovětském svazu, o němž Clarková píše též, zahrnuje například vybudování letky, která by transportovala intelektuály do odlehlých koutů sovětské říše. Tam by se „snášeli z nebes“a osvěcovali nevědomé rolnictvo. Největším letadlem letky byl „goliáš“, na jehož palubě byl konferenční salon, redakce, filmová a fotografická laboratoř, tiskárna, rozhlasová stanice a zařízení k promítání hesel na oblaka. Letadlo demonstrovalo nadřazenost sovětské vědy a techniky nad kapitalistickou. (Ovšem, jak Clarková uvádí, Kolcov se zřejmě inspiroval Hitlerovým úspěchem ve volbách do Říšského sněmu v roce 1933, za který vděčil letadlům vypůjčeným od Lufthansy, díky nimž se mohl představit po celé zemi.)
Clarková jednotlivé kontexty zdatně provazuje. U Bulgakovova románu Mistr aMarkétka upo- zorňuje na to, že se odehrává ve vztahu tří měst: Moskvy, Říma a Jeruzaléma. Sovětská snaha o totální zmocnění se světa je v jejím pojetí náboženská, básnická a mystická – přesně jako je tomu v Bulgakovově vrcholném díle, zřejmě nejvýznamnějším románu sovětské doby.
Clarkové se zároveň daří nehodnotit. Předkládá plastičnost jednoho období sovětského Ruska, které z českého pohledu celkem nutně musí působit jako doba teroru, čistek – a nic víc. Bezpochyby to souvisí s tím, že sovětský systém se u nás ustavil po druhé světové válce v poněkud matnější podobě. Vzpomínka nenabízí mnoho příkladů podobných českých osobností, jako je čtveřice popisovaná v knize Clarkové. Možná českému duchu neodpovídá mohutná utopická vize světského a duchovního centra moci, reprezentovaná Moskvou jako čtvrtým Římem. Bohužel nebo naštěstí.
Katerina Clarková: Moskva, čtvrtý Řím
Autor je spisovatel a publicista