Bravo, Plachetka!

Ikdyž si sólisté při rozhovorech během přestávek přímých operních přenosů z MET kamarádsky poklepávají na ramena, je dnes opera tvrdý konkurenční byznys. Nesmlouvavé soutěžní kolbiště, odkud svým fanouškům do kamer mávají ti vyvolení jako z vrcholového sportovního klání.

Z českých sólistů během celých deseti let, kdy se u nás etablovala vymoženost přenosů, nemával nikdo. Ty tam jsou doby, kdy byla česká kotlina pro prestižní Metropolitní operu zásobárnou dramatických div s Emmy Destinn v čele, wagnerovských herojů typu Carla Burriana, půvabných Oktaviánů Jarmily Novotné nebo dojemných Jenůf se slovanskou slzou Gabriely Beňačkové.

Až teď. Konečně. Po Vladimíru Chmelovi v menší roli Hajného v předloňské Dvořákově Rusalce se to podařilo basbarytonistovi Adamovi Plachetkovi. Je mu 31 a Leporellem si v MET zkompletoval svoji kolekci tří postav v Mozartově Donu Giovannim, když vedle titulního svůdce zpíval po světě i Masetta. Nezklamal. Dá se říci, že patřil k nejlepším sólistům přenosu. V hudebním pojetí Fabia Luisiho sice nemohl uplatnit nuance, které s vtipným nadhledem předvedl při charakteristikách Giovanniho milenek v Leporellově slavné rejstříkové árii na únorovém benefičním koncertě na pražském Žofíně. Prostřednictvím mikrofonů ovšem vynikla hutnost jeho tmavého hlasu v kontrastu se světlejším a přes snahu zvukařů výrazně menším barytonem Simona Keenlysida v roli Giovanniho.

A v postavě plebejského sluhy i herecky pointoval situace tak, že byl jediný, kdo do Mozartova dramatu giocoso vnesl záblesky komiky. Publikum v MET i v kině rozesmál, když v přestrojení za Giovanniho napodoboval jeho posunky směrem k Elvíře, na kterou se pak s gustem macha žádostivě vrhl, až výskala. Diváci spontánně reagovali, když se hladově cpal kuřecím stehnem nebo když se snažil před trestajícím komturem omluvit chování svého pána. Ovace vestoje téměř čtyřtisícového hlediště MET mu patřily svrchovaně a jeho výkon simohli užít diváci ve více než dvou tisícovkách kin v 66 zemích celého světa. Bravo, Plachetka!