Budoucnost bez výfuku
Z technického problému se stalo politické téma
Velké strany se pídí po velkém tématu, jako se artušovští rytíři snažili najít svatý grál. Vidíme to názorně i na naší politické scéně, kde sociální demokraté i komunisté po výprasku v krajských volbách přemýšlejí, jak dostat káru z bláta, a ne a ne přijít na něco inspirativnějšího, než je zlepšení komunikace. S velkými tématy pak přicházejí menší politická seskupení, v poslední době je to zákaz spalovacího motoru.
Za čistotu víry
S rostoucí měrou blahobytu roste pocit viny a z něho pak plyne nutkavost konat dobro. To je základní sociopsychologický důvod, proč klesá naléhavost sociální inspirace, tak důležité ve dvacátém století. Je nahrazena inspirací environmentalistickou. Ta stojí za aktuálním návrhem nizozemské Strany práce (PvdA) zakázat prodej automobilů se spalovacími motory do roku 2025. Přitom tato PvdA je druhá nejvýznamnější strana v zemi a její návrh už prošel dolní komorou parlamentu. Nejde tedy o nápad ledajaké extremistické skupiny. Podobný návrh padl v Norsku, i tam je rok 2025 stanoven jako limit. Méně radikální jsou Němci, ti posunuli hranici na rok 2030.
Návrh má návaznost na projekt snížit o 80 až 95 procent produkci oxidu uhličitého do roku 2050. Podle náměstka ministra ekonomiky Rainera Baakeho je tento cíl nedosažitelný, pokud se radikálně neomezí znečištění způsobené dopravou. Námitka, zda má tento cíl reálný základ a zdali má smysl, nepřichází za současného stavu evropského myšlení v úvahu. Stát je tu od toho, aby konal dobro, a tomu je třeba přizpůsobit vše, i technickou realitu.
Realita je zatím nepříliš povzbudivá. Na německých silnicích k letošku jezdí 0,6 procenta elektrických automobilů. Podle prognózy Center of Automotive Management by v roce 2025 mohl podíl elektromobilů v německé dopravě dosáhnout osmi procent – pokud ovšem by vše mělo postupovat evolučně.
Dějiny techniky nás učí, že své vlivy mají i politické, ne vnitřně technologické síly. Do technického vývoje zasahují především války, které přinášejí rozmanité bojkoty, tedy zákazy. České cukrovarnictví vděčí za svůj rozmach napoleonským válkám, jež zastavily dovoz cukrové třtiny. Německý chemický průmysl byl válkou vybičován k inovacím a za ně vděčíme syntetickému benzinu a syntetické gumě. Politická rozhodnutí podložená iracionální environmentalistickou vírou také plodí zákazy, srovnatelné s válečnými blokádami.
Důsledky nejsou bezvýhradně negativní. Jako příklad si vezměme likvidaci žárovek. Ta byla zahájena v roce 2005, k průkopníkům patřila Brazílie a Venezuela. Vlak se rozjel a v krátké době několika let do něho naskákali i giganti – USA, Austrálie, Evropská unie i Rusko s Kanadou. Proces trvá tedy déle než deset let. Osvětlovací park byl do značné míry vyměněn – a ubývá protestů. Nová svítidla zlepšují svoji kvalitu, klesá i cena a prodlužuje se životnost.
Bude se podobný proces opakovat? Je třeba brutálním zákazem nastartovat inovace?
Osud automobilu
Málokdo soudný pochybuje o absurditě konceptu automobilu. Spaluje nenahraditelné přírodní zdroje. Jeho využitelnost je v úhrnu nepatrná. Váže na sebe cenné suroviny. Vyžaduje ustavičné rozšiřování dopravní infrastruktury. To jsou logické argumenty, jež nelze opomenout.
Plány jsou ambiciózní, autorita státu neúprosná. Nicméně nedávná Dieselgate je ukázkou kolize státního nařízení s realitou. Emisní předpisy byly nastaveny mimo technickou realitu a automobilkám nezbylo než podvádět. Hanba padla na Volkswagen, ale vykoupala se v tom i Mitsubishi, pak další vyšetřování záhadně utichlo. Politická grémia připravují zákazy v souladu s principem, že dobro se dostaví, až zakážeme veškeré zlo. Zároveň ale nemohou způsobit, aby byl spalovacímotor nahrazen stejně efektivním motorem bez škodlivých účinků. V současnosti jsou k dispozici pohony na stlačený zemní plyn, elektromobily a hybridní pohony, které kombinují výbušný a elektrický motor. Slibně se rýsuje vývoj motorů na principu spalování vodíku, nic z toho ale není natolik zralé, aby se dalo počítat s masovou výrobou už za deset let.
Tendence zde jsou a evolučně by se jistě k zásadním změnám dospělo. Vize elektromobilu je sympatická a příznivě je přijímána i myšlenka sdílení automobilů.
Politické strany, které našly svoje velké téma, se teď budou pokoušet technický vývoj hnát údery biče. I to je princip v minulosti vyzkoušený, zvláště pak ve vypjatých okamžicích válečného konfliktu. V žárovkách se to – zdá se – povedlo. O uskutečnitelnosti nucené revoluce v dopravě panují pochyby. Ovšem pochybovači neměli nikdy měkce ustláno ve společnosti ovládané nikoli rozumem, ale ideologií.
A právě touto společností se náš Západ postupně stává.