Ješita a hysterky
V rámci boje roztrháme i samotnou republiku
Za starých špatných časů byl jeden nekomunistický autor, silně spojený s první republikou, jehož přesto totalitní režim toleroval. Vlastně dva autoři, protože s Karlem Čapkem se svezl jeho bratr Josef. Jeho obrazy, grafiky, básně i knihy však u všeholidu nejspíše přebila jedna hříčka: Povídání o pejskovi a kočičce. Z jejích reedic však cenzoři vyňali kapitolu třetí, nazvanou Jak pejsek s kočičkou slavili 28. října – a o ní bude i tento sloupek.
„Poslouchej, kočičko,“řekl pejsek, „už bude brzo 28. října, a my nemáme žádný prapor. A letos to bude nějaké obzvlášť slavné. Byla by to ostuda, kdyby na každém domě byl prapor, a u nás nic.“Ne, nemusí se prapory třepotat celá země, jak je zvykem v USA či Řecku. Stačil by prapor sem, prapor tam – a zejména kdyby se u nás netřepetala v každém okně ostuda.
Ne, teď nechme úplně stranou pana Jiřího Bradyho. Podívejme se na celonárodní hádku, kterou v posledních letech každé slavení 28. října provází. A nechme chvilku stranou i hlavu státu, která je bezpochyby jedním z hlavních strůjců zmatků a nesmiřitelných stanovisek. Hlavním, ne však jediným.
I v dnešní kauze je to ministr kultury Daniel Herman, jenž případ od počátku hrotí. Vyzývat číšníky či velvyslance spřáteleného státu, aby dělali rozhodčí sporu o obsah soukromého rozhovoru ministra s prezidentem, je opravdu silná káva. Zabolí to obzvláště při vědomí, že Herman je představitelem „klidné síly“, zastánce tradičních hodnot a v současné v mnohém juvenilní vládě patří mezi seniory. Hlubokou nahněvanost pana Hermana lze pochopit, mnohé konkrétní kroky však ne.
Podobně se to má i s reakcemi z podhradí. Lze přece přijít na Hrad, vzdát hold vyznamenaným hrdinům a zároveň dát najevo prezidentovi, že jeho přístup k „privatizaci“prezidentského úřadu zásadně odmítáme. Různé trucoslavy by spíše než rektorům a senátorům slušely středoškolským studentům.
„Copak o to,“povídá kočička, „prapory, to se mně líbí.“– „No ba,“řekl pejsek, „ono to krásně vypadá, když se prapory ve větru třepetají; když se tak člověk koukne na ně odzdola, vypadá to, jako kdyby jich bylo plné nebe.“
Na nebe se tady nekouká ani nemyslí. Ale mysleme někdy i na tu republiku, za kterou mnozí bojovali a mnozí padli – a která si nezaslouží ani zlostného ješitu, ani naše často nedospělé reakce. Petr Kamberský