Mašíni po maďarsku

Povstání z října 1956 je stále samoobsluhou projekcí

Je zajímavé sledovat, jak se u nás připomíná 60. výročí událostí z roku 1956. „ Maďarské povstání proti komunismu“, zní titulek na ČT24. Už ten klade otázky. Například Poláci vzpomínají na svá povstání proti komunismu – na pokusy v roce 1956 i na vzepětí odborářské Solidarity v roce 1980. Ale napadl by někoho titulek „Československé povstání proti komunismu“pro události roku 1968? Ani náhodou.

U nás šlo o upřímnou, leč neopětovanou lásku k reformním komunistům. Neopětovanou, neboť reformisté sami pošlapali své vlastní heslo „Jsme s vámi, buďte s námi“už brzy po invazi, když ji v parlamentu legitimizovali. A sám Dubček potom podepsal „pendrekový zákon“. To nebyl žádný Imre Nagy.

Maďarští reformní komunisté se aspoň nechali strhnout povstalci, ale to už teď u nás skoro nikoho nezajímá. Nepředpojatě působí Právo, když píše o „pokusu o svobodu“či „protitotalitní revoluci“. Ale neméně často média více zdůrazňují krveprolití bez kauzality: „Před 60 lety vypuklo vMaďarsku protikomunistické povstání. Vyznačovalo se neuvěřitelnou brutalitou,“zní titulek na webu Reflex.cz.

Jako by tu vystrkovaly růžky tradiční české stereotypy: úctyhodná oběť je ta, jež se nechá bez odporu zabít (model Milada Horáková), kdežto ti, kteří sáhnou po zbrani, jsou v nejlepším případě kontroverzní, v horším vrazi (model bratři Mašínové). Jako by pro nemálo lidí u nás byli maďarští povstalci z října 1956 kolektivními bratry Mašíny. Někým, jehož pohnutky lze snad pochopit, ale z jehož akcí naskakuje husí kůže.

Maďarské povstání je i po 60 letech projekčním plátnem, na něž lze promítat leccos. Poláci si tam mohou promítat svůj odpor proti komunismu a Rusku, Češi svůj odpor k čemukoliv, co zavání násilím. Zbyněk Petráček