Senát? Realizace občanského dialogu
Jak se dalo čekat, pokles volební účasti ve druhém kole senátních voleb se stal popudem k vlně vyjádření na téma zrušení horní komory. Někteří politici na tuto populistickou vlnu velmi ochotně naskočili a přesvědčují veřejnost o tom, že Senát je drahá a zbytečná instituce a je potřeba ho zrušit, a tím ušetřit potřebné peníze daňových poplatníků pro něco užitečnějšího. Nechám teď stranou daleko závažnější oblasti plýtvání zmíněnými penězi nás poplatníků – výše zmíněný názor není nijak originální. Senát byl vždy tak trochu trpěným a spíše nechtěným dítětem, a to i za první republiky, kdy se stal jakýmsi odkladištěm vysloužilých politiků a v zásadě jen kopíroval složení Poslanecké sněmovny. Dokonce i volby do obou institucí se konaly v jednom termínu a podle stejných pravidel. Jedním z prvních kroků na politické scéně po druhé světové válce bylo zrušení Senátu, což v té době rozhodně nebylo vnímáno jako zásadní problém – právě naopak, tento postup měl značnou podporu. Neuplynulo alemnoho času a ukázalo se, že neexistence horní komory po roce 1945 byla součástí celé soustavy dalších rozhodnutí, které výrazně proměnily politickou mapu státu, změnily jeho ústavní principy a v konečném důsledku vedly k nastolení diktátorského komunistického režimu.
Poměrně klopotně se rodilo i rozhodnutí o obnovení Senátu po roce 1989. Navzdory předpokladům tvůrců české ústavy přijaté koncem roku 1992 došlo k faktickému ustavení Senátu až v roce 1996, navíc za nepříliš velkého pochopení veřejností. Dokonce ještě v okamžiku prvních senátních voleb se ozývaly politické hlasy, jež význam Senátu zpochybňovaly a požadovaly jeho zrušení. Argumenty proti horní komoře par- lamentu byly různé, například, že malá země si bohatě vystačí s jednokomorovým parlamentem. V této souvislosti bych ale připomněl, že například počtem obyvatel srovnatelná Belgie má rovněž horní komoru, i když by oponenti mohli zajisté namítnout, že zde hrají roli třeba národnostní důvody.
Nejen pojistka demokracie
Dalším z důvodů nízkého zájmu o senátní volby je nepochybně i mizivá povědomost občanů o tom, jakou roli Senát vlastně hraje, jaké má pravomoci a jak široké jsou jeho aktivity. Redukovat Senát jen na jakousi pojistku demokracie je příliš zjednodušující. Výsledky nedávných voleb ukázaly, že se do Senátu stále častěji dostávají výrazné osobnosti bez ohledu na momentální politické klima a vůli stranických sekretariátů. Je přitom docela zřejmé, že dříve tak důležité „partajní požehnání“vůbec nemusí hrát v kandidátův prospěch. Hlavními faktory úspěchu se stávají, byť samozřejmě ne ve všech případech, kvalifikace, rozhled, morální vlastnosti a zkušenost. Díky svému specifickému složení a většímu odstupu od každodenní parlamentní politiky může pak Senát navrhovat kvalifikované korekce v zákonech i jejich novelách a být důležitým oponentem Poslanecké sněmovny.
Jako předseda Akademie věd a zejména jako občan této země vnímám potřebu hledat cesty k výrazně kvalifikovanějšímu politickému rozhodování. Velmi dobře vím, že naše politická kultura strádá nedostatkem věrohodných informací, a proto považuji za důležité podepsání memoranda o vzájemné spolupráci AV ČR a Senátu v roce 2011. V rámci tohoto memoranda se dosud uskutečnila celá řada smysluplných akcí i hledání dalších možností kooperace mezi akademickou a veřejnou sférou. To všechno je ostatně jedním z důležitých cílů Strategie AV 21, významného projektu Akademie věd, který nabízí špičkové vědní výsledky ve prospěch široké společnosti. Z vlastní zkušenosti tak mohu říci, že Senát funguje jako důležitý de- batní prostor napříč názorovým spektrem, mezi politickou a odbornou sférou a za spoluúčasti veřejnosti. Zmíněné diskuse na půdě Senátu se týkaly celé řady témat od problémů vztahu vědy a průmyslové sféry až po otázky opětovného definování naší národní identity a našeho místa v Evropě. Senát proto vidím jako důležitou platformu pro realizaci občanského dialogu, a to na racionálním základě, se snahou o pochopení příčin současných problémů a hledání rozumných řešení. Vytvářejí se tím předpoklady k tomu, jak se vyrovnat s velkými výzvami rozbouřeného světa, které se na nás valí v globálním i národním měřítku. Základním problémem, který by měli politici řešit, je především vysvětlovat význam a uspořádání demokratického systému, nikoli (například z důvodu nízké volební účasti) vyřazovat ze hry důležité instituce, o něž se náš parlamentarismus opírá. Bavme se věcně především o tom, jak zlepšit fungování demokratického systému, ne o tom, jak ho postupně zadusit!