Třída, kde se nedá podřimovat
Když se řekne interaktivní výuka, neznamená to jen moderní technologie, ale i nápady
Učitel s křídou v ruce, který u tabule vykládá látku a píše vzorečky, příliš nezaujme. Kantoři mohou využít přirozenou hravost a fantazii dětí třeba používáním technologií, které nás denně obklopují. Ale nejen jich, někdy stačí obyčejná plechovka od kávy.
Sedmáci rozdělení do skupinek dostávají na začátku hodiny fyziky do ruky trochu zvláštní věc – zavíčkovanou plechovku od kávy, ze které trčí čtyři provázky. „Plechovky nesmíte otevřít,“uděluje instrukce učitelka Petra Boháčková dětem ze školy Dr. Edvarda Beneše v pražských Čakovicích. Někteří jen přihlížejí, jiní tahají za provázky a kroutí hlavami, co si to na ně kantorka připravila.
Úkol přichází vzápětí: děti mají odhalit, zda a jak jsou provázky uvnitř „black boxu“propojené, jak to asi uvnitř funguje. Žákům při tom pomáhá aplikace na iPadech. Vytvářejí v ní nákres plechovek a průhled do nitra, kde naznačí, jak jsou provázky propojené. „Podívají se, stejně jako fyzika, pod věci, jak funguje to, co nás obklopuje,“vysvětluje pedagožka.
Pracuje se ale i s interaktivní tabulí. Jednotlivé skupinky žáků na ní prezentují svá pozorování, vysvětlí, co zjistily. „Pracovali jste jako fyzikové – pozorovali jste věci a popsali je. Stejně jako oni jste ale nemohli ‚krabičku‘ otevřít,“komentuje práci svých svěřenců učitelka Boháčková.
Nápady vozíme z CERN
Nápad s plechovkou si přivezla přímo z CERN v Ženevě, kam pravidelně jezdí na třítýdenní letní školu. Učitelé si v sídle Evropské organizace pro jaderný výzkum na workshopech a školeních vyměňují zkušenosti i nápady. Plechovkový pokus je z hlav vědců z kanadského Perimeter Institutu.
Jiná lekce je věnována třeba lékařství. V jejím rámci se děti podívaly do protonového centra na Bulovce. Napříště by žáci měli vytvořit i tak zvanou mlžnou komoru. To je nápad pražských gymnazistů, který se dostal až do CERN.
Petra Boháčková učí na čakovické škole angličtinu a fyziku a je velká nadšenkyně pro moderní technologie. S iPadem začala ve škole pracovat krátce poté, co byl uveden na trh. Nejdřív si pořídila svůj vlastní, nosila ho do školy a s dětmi ho používala po sku- pinkách. Pracovali v aplikacích, půjčovala jim ho k vytváření nahrávek nebo videí.
Vedení školy je novým postupům nakloněno, třídnice nebo žákovské zde existují jen v elektronické podobě, a tak i iPady měly dveře otevřené.
Škola je zapojena také do evropského programu eTwinning, který podporuje mezinárodní spolupráci škol na dálku prostřednictvím informačních a komunikačních technologií. Díky tomu třeba loni děti na druhém stupni spolupracovaly se slovenskou školou na celoročním projektu Stavíme mosty. Učily se skládat i rozkládat sílu, k čemuž posloužila stavebnice studentů z Vysokého učení technického v Brně (jmenuje se Veselé mosty). Žáci komunikovali prostřednictvím Facebooku, ale i pracovně, na což dosud nebyli zvyklí. „Musely jsme je s paní učitelkou popostrkovat, aby dokázali říct svůj návrh, argumentovat,“podotýká Petra Boháčková. Nakonec se obě skupiny žáků propojily online a senzory napojené na iPady oběma skupinám ukázaly výsledky jejich fyzikálního bádání.
Celoroční projekt se odehrával v učebně vybavené nejen iPady, ale také interaktivním stolem a tabulí nebo zeleným klíčovacím pozadím. Třídě se tu říká Future Classroom. Její vznik je inspirován podobnou třídou v Bruselu. Petra Boháčková je v tomto projektu ambasadorkou za Českou republiku. Program je sice je zaštítěn ministerstvy školství jednotlivých zapojených zemí (European Schoolnet), financovat ho ale musí školy samy.
Technické vybavení není ovšem všechno. Důležité je i prostředí samotné. Místnost s názvem Future Classroom má být rozdělena do zón. Měla by v ní být zóna kreativní, interaktivní, zóna pro prezentaci výsledků, pro zkoumání i výměnu informací. V čakovické škole se modelu snaží přiblížit, překážkou je zatím malý prostor. Uvažují však, že časem probourají stěnu a spojí ho s vedlejší třídou.
V té stávající jsou zóny naznačené barvou podlahy, je tu i variabilní nábytek – židle se dají štosovat, stoly sražené k sobě vytvoří šestiúhelník. Jsou lehké, sdružování větších či menších skupin během hodiny není problém. „Změna je ale důležitá ne v prostoru, ale v pedagogickém přístupu,“připomíná pedagožka, protože tady už nestačí frontální výuka.
Prospat hodinu nelze
Nový styl může být oříškem pro některé pedagogy, ale nemusí vyhovovat ani všem žákům. Zatímco při opisování z knížky si mohou myslet, na co chtějí, a při frontálním výkladu mohou skoro podřimovat, hodinu v moderním stylu už nestačí odsedět. „Musejí něco odevzdat a nemohou se schovat,“poznamenává kantorka.
Děti se podle ní naučí dovednostem pro 21. století – komunikaci, kreativitě, spolupráci i zodpovědnosti za práci vlastní i ve skupině. Používají také tak zvanou myšlenkovou mapu, která jim má pomoci utřídit si informace v hlavě. Technologie pomáhají i dysgrafikům, kteří nemusí řešit grafickou stránku věci, a přesto jim pod rukama vznikají pěkné výstupy.
Loni se Petra Boháčková pustila s deváťáky v rámci angličtiny do projektu, jehož výsledkem byla geolokační hra Duch Čakovic. Žáci sami určili, že aplikace provede návštěvníka této části města jedním dnem z března 1945. Tehdy tuto lokalitu zasáhlo velké bombardování. „Procházeli jsme historické knihy, v nichž jsou vzpomínky pamětníků. Hrou provází smyšlená dívka Anička a upozorňuje na to, čeho si všimnout,“přibližuje Boháčková. Cesta začíná u školy, pokračuje k nádraží, cukrovaru, malým i vel- kým parkem, k zámečku, kostelu, domu Jiřího Berana a končí opět u školy. Celý obsah žáci přeložili do angličtiny. Informace jsou přitom namluvené i psané. S programováním a grafikou pomáhalo dětem sdružení M77, finance šly z grantu.
I když původně musela učitelka děti do práce popostrkovat, na konci byly nadšené, že to dokázaly a že mají aplikaci na Google Play. „Naučily se dodržování termínů i práci ve skupině,“tvrdí učitelka Boháčková.
Práce s novými technologiemi proměňuje vztah žáků a učitele. „Už jsem víc partner než učitelka,“vnímá Boháčková. Všechny aplikace, které ve vyučování používá, zná, ale připouští, že některé děti je mají zvládnuté víc do hloubky. Jí nedělá potíž dát si od nich poradit. „To se mění a líbí se mi to. Přijdou za mnou popovídat si, třeba že před školou nebo na zastávce je pokéstopka,“říká učitelka s úsměvem, i když pokémonům zatím odolává a hru nainstalovanou nemá.
Autorka je spolupracovnice LN