Mistrovská lekce filmu
vek a kniha, ve které Hitchcock v reakci na Truffautovy otázky rozebírá někdy takřka záběr po záběru všechny své dosavadní filmy a přitom se dotýká obecných otázek filmového stylu a vyprávění, například rozdílu mezi napětím a překvapením nebo významu prostředku motivujícího jednání postav jménem „MacGuffin“. Truffautova mise byla úspěšná. Hitchcock začal být vnímán jako výlučný autor filmů, pro kterého je kamera tímtéž, čím je pero pro spisovatele. Jenom do roku 1980, kdy Hitchcock zemřel, o něm vyšlo přes pět set knih a akademických článků.
Kromě přístupu k Hitchcockovi a filmovému autorství jako takovému změnila kniha také způsob psaní o filmech. Zatímco v 60. letech nebylo obvyklé využití fotografií z filmů v takovém rozsahu, v jakém je v zájmu co největší názornosti použil Truffaut, dnes je analýza formou rozložení scény na jednotlivé záběry něčím samozřejmým. Možnost podrobně studovat, jak své filmy konstruuje jeden z největších perfekcionistů filmové historie, se zároveň stala významnou inspirací nejen pro Truffauta, který některé poznatky aplikoval ve svých hitchcockovských variacích jako Nevěsta byla v černém nebo Konečně neděle!, ale také pro desítky dalších režisérů. Někteří z nich vystupují v dokumentu Hitchcock/Truffaut, který dialog dvou filmových legend nejen připomíná, ale také na něj navazuje.
Oživlá kniha
Americký filmový kritik a režisér Kent Jones požádal významné filmové režiséry z Francie, Spojených států a Japonska, aby se podělili o vlastní analýzy a interpretace Hitchcockových filmů a nabídli svůj pohled na jeho pedantský způsob práce, díky němuž měl absolutní kontrolu nad každým detailem mizanscény. Arnaud Desplechin, Kijoši Kurosawa, Richard Linklater nebo Wes Anderson zároveň popisují, jak je kniha ovlivnila v jejich vlastní tvorbě, a z dnešní perspektivy hovoří o tématech, o nichž se spolu bavili Hitchcock a Truffaut. Diskuse vedená před více než padesáti lety díky tomu znovu ožívá a pokračuje v odlišném kontextu. Její jádro ale zůstává stejné – technika, estetika, vyprávění. Proto také Jones neoslovil odborníky z řad filmových historiků a nezabíhá do životopisných detailů. Filmové řemeslo ho zajímá více než lidé.
Martin Scorsese na Hitchcockových filmech například přibližuje proměnu hereckého stylu v amerických filmech po druhé světové válce, Peter Bogdanovich popisuje, jakým šokem byla pro nepřipravené diváky sprchová scéna v Psychu, David Fincher se rozplývá nad zvráceností Vertiga… Nadšený tón převažuje. Opoziční názory, které by upozorňovaly na nedostatky Hitchcockových filmů a snažily se hitchcockovský mýtus zpochybňovat, ve filmu neuslyšíte. O polemičtější tón by se mohla postarat například Jonesem rovněž oslovená režisérka Jane Campionová, která ovšem možnosti pohovořit z feministického hlediska například o Hitchcockově sadistickém přístupu k ženským postavám nevyužila. Nebudeme-li počítat překladatelku Helen Scottovou, bez které by rozhovor nikdy nemohl proběhnout, ve filmu zaznívají výlučně mužské hlasy. Aktuální reinterpretace Hitchcockova odkazu tak minimálně v jednom ohledu zůstává v zajetí tradičního uvažování.
„Mluvící hlavy“deseti režisérů však nejsou cílem samy o sobě. Mají své pevné místo v pečlivé rekonstrukci Hitchcockova a Truffautova setkání. Jones kombinuje původní audionahrávky rozhovorů (včetně segmentů, které se nedostaly do knihy) s archivními záběry a velkým množstvím klipů z vybraných filmů, jimiž ilustruje, o čem je řeč. Scény působivé nezávisle na vaší znalosti příběhu demonstrují výjimečnost Hitchcockova vizuálního uvažování. Zásluhou slovního doprovodu pak získávají další rozměr – na způsob metodických materiálů pro studenty filmové režie dokládají, z čeho konkrétně jejich schopnost sdělovat i beze slov řadu významů vyplývá. Dostává se nám tak vtahující lekce filmové režie v podání těch nejpovolanějších.
Diváky, kteří mají „Hitche“nastudovaného od A do Z, resp. od Bludiště lásky po Rodinné spiknutí, možná zamrzí, že nejvíce pro- storu bylo věnováno kanonickým titulům a méně věhlasné filmy jako Potíže s Harrym nebo Pod obratníkem Kozoroha jsou zmíněny jen letmo anebo vůbec. O většině probíraných hitchcockovských motivů, ať už je to spiritualita, vina, nebo posedlost, již vyšla obsáhlejší studie či rovnou celá kniha. Pro zapálené cinefily proto bude Hitchcock/Truffaut především oživením zážitku ze čtení knihy. Diváky preferující novější filmovou tvorbu by ale toto dobře vyargumentované vyznání lásky k pohyblivým obrazům mohlo díky nadšenému vyprávění současných režisérských ikon přesvědčit, že i desítky let staré filmy má nadále význam dopodrobna studovat. V tomto směru Kent Jones splnil svůj cíl. Stejně jako François Truffaut v 60. letech.
Hitchcock/Truffaut
Autor je filmový publicista