Režim je víc než státní útvar
Letošní 28. říjen před námi otevírá otázku: V jakém státě si přejeme žít?
Osmadvacátý říjen je paradoxním svátkem. Oslavuje vznik státního útvaru, který už neexistuje. Který navíc byl dvakrát územně zmrzačen dvěma sousedními totalitními říšemi (obrán o Sudety v roce 1938 třetí říší a o Podkarpatskou Rus v roce 1945 Sovětským svazem), dvakrát se rozpadl či byl rozpadnut (v roce 1939 a 1992), dvakrát byl pod okupací či hegemonií cizí mocnosti (1939–45 a 1948–89) a dvakrát se obnovil (v roce 1945 a 1989). Který navíc během své existence vystřídal několik ideologických režimů.
Přesto je důvod jej slavit. Nejen proto, že se současná česká společnost se státním útvarem, jenž vznikl 28. října 1918, identifikuje a považuje ten náš dnešní za jeho následníka a dědice, nýbrž i proto, že 28. říjen symbolizuje mnoho dobrého a statečného v našich dějinách 20. století.
Československé legionáře a jejich boj v zahraničí za nový stát; ale i jejich boj proti bolševikům na Sibiři. Masarykovskou demokracii a ideál humanismu, sice realizované nedokonale, ale realizované. Sounáležitost Čechů a Slováků, jejich přátelství. Boj za svobodu a demokracii, za obnovu svobodného a demokratického státu, jak proti nacismu, tak i proti komunismu. Stát a režim, které byly založeny v roce 1918, byly plně obnoveny až v roce 1989. Přičemž tzv. Druhá republika ( 1938–39) a tzv. Třetí republika (1945–48) byly velice špatné formy vlády, ale mnohonásobně lepší než ty, co po nich přišly v březnu 1939 a v únoru 1948.
Zkažený státní svátek
Mám za to, že režim je mnohem důležitější než státní útvar. Podoba státního útvaru – zda republika, nebo monarchie –, nebo jeho územní rozsah – zda národní stát, federace, nadnárodní celoevropská unie, podunajská konfederace, atd. – je mnohem méně důležitá než charakter režimu, který nám v nich vládne. Zda je to režim, jenž respektuje a garantuje lidskou svobodu a důstojnost, anebo ne.
Aristoteles učil, že režim formuje charakter lidu. Dodnes se o tom vedou spory: co je důležitější pro charakter národa – režim, nebo jeho kultura, široce chápaná? Dle Aristotela by například Němci za císaře Viléma, führera Hitlera a kancléře Adenauera byli třemi úplně odlišnými (politickými) národy. Já tíhnu k názoru, že v dobách klidných je kultura vlivnější než režim, v dobách neklidných režim trumfuje kulturu.
Nepatřím k lidem, kteří považují 28. říjen 1918 (nebo půlnoc z 31. prosince 1992 na 1. leden 1993) za dramatický předěl. Existovala kulturní kontinuita, jen státní útvar se změnil. Za skutečné dramatické předěly však považuji březen 1939, únor 1948 a listopad 1989 (coby restauraci normálního po dobách nenormálních, na rozdíl od těch dvou předchozích, jež představovaly revoluční zlomy od přirozeného k deviantnímu).
28. říjen je letos zároveňméně slavnostní, ale i významnější než obvykle. Je méně slavnostní, protože politický dadais- mus na nejvyšší úrovni nám občanům tento svátek zkazil.
A je významnější než obvykle, protože se opět před námi otevírá otázka: jakým státním útvarem chceme být – a co je ještě důležitější: s jakým režimem?
Chceme být suverénním národním státem vně EU? Chceme být součástí EU směřující k federaci; a byrokratické, nebo demokratické? Chceme více akcentovat středoevropskou spolupráci, tj. přiklonit se k podunajské konfederaci nikoli de iure, nýbrž de facto? Chceme se „přimknout k mocnému dubisku“a být součástí ruské panslavistické autokracie? Nebo chceme být v zájmu zisku určitých finančních skupin poslušným pudlíkem vzdálené říše středu pod vládou rudých mandarínů, jak čtyři nejvyšší ústavní představitelé naznačují, že by jim to tak úplně nevadilo? A chceme být ústavní republikou, nebo populistickou přímou demokracií, nebo oligarchií, nebo vládou levicově-liberálních elit prostřednictvím soudních rozhodnutí a správních nařízení, nebo naopak tradiční autokracií?
Všechny tyto otázky jsou jaksi opět ve hře.
Mysleme na ty, kdo nás chrání
Pak je tu otázka, kterou rozebírat nebudu a na jejíž zvážení máme dva roky; bude zajímavé se jí důkladně zabývat 28. října 2018: Udělali otcové zakladatelé naši republiky v říjnu 1918 to správné rozhodnutí? Stálo to za to? Nebyl prozíravější kurz alternativní – monarchii nerozbít, nýbrž federalizovat? Nechme si to za dva roky. Nyní otázka poslední: jak nejdůstojněji oslavit 28. říjen letošní, když nám jej politici zkazili?
Mysleme na piloty našich stíhaček, kteří patrolují nad Pobaltím a nad Islandem; jsou první linií naši obrany. A mysleme na všechny naše vojáky v zahraničí; jsou nikoli dobyvateli, nýbrž těmi, kdo chrání.
Tím nejlépe oslavíme 28. říjen a všechny ty, kteří ve 20. století obětovali tak mnoho, nezřídka vše, pro něj a pro to, co symbolizuje.