Češi chtějí levné kremace i luxus

PRAHA Exekuce z hrobu hrozí téměř polovině mrtvých. Zní to sice jako špatný vtip, ale není to až tak nereálné, jak by se mohlo zdát. Téměř 40 procent pozůstalých totiž za hroby svých blízkých neplatí. Pokud tedy příbuzní leží na některém z lukrativních hřbitovů, měli byste se o ně začít bát. I po smrti se mohou dočkat vystěhování.

Nezapomeňte uhradit nájem

I když lidé často tvrdí, že mají rodinný hrob, ve skutečnosti jsou pouhými nájemci. Samotné hrobové místo totiž už téměř sto let nelze v České republice vlastnit. Vlastnictví hrobu bylo naposledy možné za Rakouska-Uherska. S příchodem Československé republiky se po roce 1918 změnila legislativa a dnes si místo pro polední odpočinek našich blízkých lze maximálně pronajmout.

Každý pronájem má ale jeden zásadní předpoklad. Nájemce musí za místo posledního odpo- činku příbuzných platit. Pokud to z nějakého důvodu opomene, může takové jednání skončit odstraněním ostatků ze země.

Hrobové místo nebo prostor určený pro uložení urny, tak zvané kolumbárium, se podle ředitele Správy pražských hřbitovůMartina Červeného platí vždy na deset let dopředu. To je poměrně dlouhé období a lidé často zapomínají pronájem na další období uhradit.

Vystěhování z hrobu ale nenastane okamžitě po uplynutí pronájmu. Nový občanský zákoník totiž jasně určuje lhůtu, po kterou je nutno vyčkat, než bude jakákoli věc považována za opuštěnou. U nemovité věci činí deset let, u movité tři roky.

Zde ale nastává zajímavý paradox. Zatímco hrobka je podle zákona věcí nemovitou, hrob je považován za věc movitou.

Správa pražských hřbitovů ale naštěstí není tak striktní, aby ze- snulé vystěhovala okamžitě po uplynutí této lhůty.

Hodně ovšem záleží na tom, jestli se jedná o hrob či hrobku na lukrativním místě. V takovém případě se totiž může stát, že se objeví někdo, kdo bude mít o hrobové místo zájem.

Poté nastoupí hřbitovní pracovníci. „Většinou vyjmeme urny, které jsou uloženy těsně pod povrchem, a uložíme je do společného hrobu,“říká Martin Červený. Podobně bývá naloženo i s kosterními pozůstatky, které jsou v hrobě uloženy.

Ne ale vždy. V některých případech totiž nový nájemce povolí, aby zůstaly původní kosterní pozůstatky na místě dále uloženy. Ty se v takovém případě podle ředitele Červeného ukládají do tak zvané přílože. „To znamená, že je ještě pod dno nového hrobu vyhloubena jamka, do které jsou původní ostatky uloženy,“říká Červený.

Při eventuálním vystěhování zesnulých závisí také na tom, jak je konkrétní hřbitov oblíbený. V současné době patří mezi nejpopulárnější pražské hřbitovy Šárecký hřbitov nebo třeba Hostivařský hřbitov. O vyšehradském Slavíně snad ani mluvit netřeba.

Zajímavým fenoménem pohřebnictví je rozšířenost pohřbů v krematoriích. Fenomén pohřbu žehem vyprubuje necelých sta let naprosto ovládl české země a od toho se odvíjí i všechno ostatní v pohřebnickém byznysu. Jen v Praze je zpopelněno 98 procent všech zesnulých a pouhá 2 procenta do země.

Kremace byly v bývalém Československu uzákoněny v roce 1919 a samotný text zákona byl asi nejstručnějším v našem zákonodárství. Zákon pojmenovaný podle jeho autora Lex Kvapil zněl: Pohřbívání ohněm jest povoleno. První pohřeb žehem se potom v tehdejším Československu konal 23. listopadu 1921 v provizorním krematoriu na pražských Olšanech.

O hrob je třeba se starat

Ani autor zákona básník, dramatik a první předseda Společnosti přátel žehu Jaroslav Kvapil ale asi nepředpokládal, jak velký úspěch bude u nás kremace mít.

Jestliže ještě ve dvacátých letech tvořily kremace pouhé čtyři desetiny procenta ze všech pohřbů, ve čtyřicátých letech už to bylo pět procent a zájem stále stoupal. V osmdesátých letech minulého století potom poprvé kremace převážila nad pohřbem do země.

A v současnosti tvoří kremace zhruba osmdesát procent všech pohřbů v rámci celé republiky.

A dalším fenoménem je pak obliba ukládání popela zesnulých na rozptylové loučky, do malých urnových hrobů nebo do kolumbárií. Podle ředitele Červeného za tím do určité míry stojí i fakt nenáročné údržby. „Reflektuje to, že lidé už nechtějí mít žádnou starost o náhrobek nebo o nějaké konkrétní místo,“říká Červený.

Roli ale nepochybně hraje i cena, za kterou se hroby na trhu prodávají, respektive za kterou je možné odkoupit pronájem hrobového místa a náhrobek. Na pražských Vinohradských hřbitovech je třeba malý urnový hrob s nájmem uhrazeným na pět let nabízen na volném trhu kolem deseti tisíc korun.

Za větší hrob se potom může cena vyšplhat až dvacet pět tisíc. Třeba na brněnském Ústředním hřbitově ale pořídíte za cenu kolem deseti tisíc i rodinnou hrobku a na malém městě za ni dáte necelé čtyři tisíce. Platí, že čím menší obec, tím nižší cena.

Jinak je to ale s cenami, pokud si zájemce pronajme hrob přímo od hřbitovní správy. Maximální ceny nájmu hrobových míst totiž stanoví ministerstvo financí každý rok cenovým věstníkem. V Praze tak třeba v současnosti zaplatíte 1230 korun ročně za metr čtvereční.

Poslední dobou podle ředitele Červeného ale stoupá pro určitou skupinu populace potřeba ukázat na své společenské postavení.

„Jeden z trendů, který se začíná projevovat, je určitá snaha deklarovat peníze či společenské postavení a lidé řekněme z těch horních vrstev se to snaží ukazovat třeba i na místě posledního odpočinku jejich předků.“V posledních letech tak roste nejen zájem o luxusnější hroby, ale především o hrobky nebo o větší volné hrobové parcely.

Některým lidem ale hrobka či velká hrobová parcela nestačí. Touží nechat pohřbít blízké na místě nejslavnějším, totiž na Vyšehradském hřbitově, nejlépe v jeho části zvané Slavín, která je definována jako národní pohřebiště, tedy jako společné místo odpočinku vynikajících českých osobností.

Česko je zemí milovníků kremace. V celé republice je 27 krematorií a na 600 provozovatelů pohřebních služeb. Víme ale také jak, kam a za kolik můžeme pohřbít své zesnulé? Co je třeba pohlídat, aby nebyli po smrti ze hřbitova vystěhováni? I když lidé tvrdí, že mají rodinný hrob, ve skutečnosti jsou pouhými nájemci. Samotné hrobové místo totiž už téměř sto let nelze vlastnit. Ve dvacátých letech minulého století tvořily kremace pouhé čtyři desetiny procenta. Dnes je to zhruba osmdesát procent.

Slavín není pro každého

Adostat se po smrti na Slavín není vůbec jednoduché. O tom, kdo může být na tomto hřbitově uložen k poslednímu odpočinku, totiž rozhoduje komise. Ta hodnotí, jakým byl nebožtík pro společnost přínosem. A získat místo mezi národními buditeli rozhodně není snadné.

A když dá komise nakonec souhlas, je zde ještě jedno omezení. Na tomto hřbitově je totiž v současnosti zakázáno pohřbívat do země a uložit sem zemřelého je tak možné pouze až po kremaci.

Další informace o pohřbívání najdete v magazínu LN Pátek

Autor je spolupracovník redakce