Životní úroveň manželů
tak by se na oplátku zase její manžel měl postarat o děti. S přídělem na domácnost tak tak vyjde, zatímco Stanislav disponuje dalšími prostředky, o jejichž výši Květa nemá vůbec žádné informace.
Zákon říká: spravedlivě se rozdělte
Manželé mají vzájemnou vyživovací povinnost v takovém rozsahu, aby jejich hmotná a kulturní úroveň byla zásadně stejná. V ideálním případě se sečtou příjmy obou manželů a z nich se odečtou mandatorní výdaje rodiny, tedy platby, které rodina každý měsíc pravidelně uskutečňuje. Pokud jsou oba manželé úředníci a mají stejný čistý měsíční příjem 25 000 korun, odečtou se z 50 000 korun platby za nájemné, služby spojené s bydlením, hypotéky, leasingy, školné a obědy dětí, platby za zájmové kroužky a životní pojištění v celkové výši např. 20 000 korun.
Po tomto výpočtu zbude 30 000 korun, z nichž je třeba ještě odečíst rodinné výdaje na nákup potravin a drogistického zboží, popř. spoření, na němž se manželé dohodli. Zbylých například 5000 korun tvoří kapesné obou manželů a na něm by každý z nich měl participovat rovným dílem.
Takto vypadá teorie, praxe je ovšem často jiná. Rodiny, které celý svůj příjem utratí nebo si na konci měsíce dokonce musejí půjčovat, se možná chovají neekonomicky, z pohledu vzájemné vyživovací povinnosti manželů ale nemají problém.
Největší spory vznikají ve dvojici, v níž je příjem jednoho výrazně vyšší než příjem druhého manžela. Například pokud je žena na rodičovské dovolené a jejím jediným příjmem je rodičovský příspěvek v základní výměře 7600 korun, zatímco muž je zaměstnán v bance s čistým příjmem 39 000 korun. Anebo pokud je jeden z manželů příjemcem důchodu nebo je dlouhodobě nemocný.
Zákon stanoví, že se manželé mají na všech věcech rodinné domácnosti (tedy i na použití volných finančních prostředků) dohodnout, aplikace zákona však často v reálném životě pokulhává a méně vydělávající manžel – obvykle žena s malými dětmi – bývá v podřízeném a nevýhodném postavení.
Právní řešení je předzvěstí konce
Také naše Květa se nachází v nepříjemné situaci. Bude si muset s manželem promluvit a přesvědčit ho, aby se nad rozdělením rodinných financí zamyslel. Pomoci by mohla manželská poradna nebo mediátor (viz 5. díl Tchýně a další příbuzní, a zejména pasáž Mediace nebo meditace), popř. zkušený rodinný právník.
Stejná životní úroveň se dá vynutit i soudně, ale s žalobou je třeba nakládat opatrně – spolu s ní manželství nadobro končí, mj. proto, že povinný manžel zaplatí vysoké náklady soudního řízení. S žalobou se tak lze setkat u vleklého rozvodového sporu nebo urputného boje o dítě (viz 7. díl – Konfliktní rozvod).
Přestat manželovi prát nebo vařit také není řešení, neboť manželství je komplex provázaných práv a povinností. S většími dětmi však může Květa ovlivnit nevýhodnost svého postavení – třeba tak, že se postaví na vlastní nohy a nastoupí do práce.