Tekuté náboje výročí
Visegrád svým vymezováním se vůči Bruselu neposiluje suverenitu svých zemí
Výročí jsou v zásadě dvojího druhu. Jednak ta, která vzrušují jen opravdu vášnivé milovníky historie. A pak taková, jež stále mají politický náboj, neboť se do nich vkládají aktuální významy. Ovšem konkrétní výročí může v závislosti na okolnostech přecházet z jedné kategorie do druhé, což je dobře patrné i při srovnání našich a maďarských „říjnů“.
U nás byl 28. říjen dlouho svátkem veskrze „metálovým“, diskuse a spory vlastně vyvolávala pouze skutečnost, kdo (ne)dostal od prezidenta vyznamenání. Miloš Zeman vlil do těchto stojatých vod svůj specifický kal, který se mu letos začal vracet jako bumerang. Nicméně nebýt kauzy Brady, i letošní 28. říjen by se nejspíše zařadil mezi „ospalé svátky“, čemuž by napomohl též fakt, že je datem vzniku jiného státu, Československa, na něž po rozpadu federace navazuje státnost česká. Připomíná vlastně manželství, jež skončilo rozvodem, a i proto měl skutečně politický obsah naposledy snad v roce 1989, kdy se v Praze demonstrovalo proti komunistickému režimu, přičemž první republika zde symbolizovala pošlapanou demokracii.
Emočně nabitější je nedaleký svátek 17. listopadu, přinášející na scénu bilanci polistopadového vývoje, stesky kvůli údajně ukradené revoluci či obratu politiky v rejdiště korupce a cynického mocenského provozu. Ale byl to opět Miloš Zeman, kdo svými provokacemi vnesl v poslední době do oslav napětí.
Přehazování mocenských drah
Výročí 23. října 1956, kdy v Budapešti propukla největší ozbrojená vzpoura v zemích východního bloku, krvavě potlačená sovětskou armádou, má i po roce 1989 přece jen zajímavější historii. Zejména oslavy padesátého výročí v říjnu 2006 dokonce přerostly v krvavé potyčky demonstrantů s policií. Tehdy totiž vyvrcholily protesty proti čerstvé socialistické vládě Ference Gyurcsánye. Socialisté sice na jaře zvítězili ve volbách, v září však na veřejnost unikla nahrávka z tajného zasedání, kde Gyurcsány otevřeně přiznával, že se k volebnímu vítěz- ství doslova prolhal – země prý rozhodně neměla ekonomický potenciál na to, aby jeho vláda mohla splnit předvolební sliby.
Byť se socialisté tenkrát dokázali udržet u moci až do konce volebního období, v roce 2010, s přispěním dopadů světové ekonomické krize, utrpěli těžkou porážku, zatímco Viktor Orbán dosáhl dokonce ústavní většiny. Přitom v létě 2006 byl politikem na hraně klinické smrti, poněvadž prohrál druhé volby v řadě. Nicméně příležitost, kterou mu soupeř poskytl, dokázal chytit pořádně za pačesy a též pomocí tažení proti školnému a poplatkům ve zdravotnictví (tedy tak trochu „paroubkovsky“) se opět vyhoupl do sedla, z něhož dodnes řídí budování maďarské neliberální demokracie.
Letos se prý Viktor Orbán obával případných opozičních protestů – asi tuší, že právě 23. říjen v sobě občas mívá jakousi magickou moc přehodit výhybky mocenských drah. Protesty sice proběhly, ale spíše slabé. Leč pozornost si určitě zasloužil Orbá- nův projev i přítomnost polského prezidenta Andrzeje Dudy.
Zůstat národem
Budapešťské povstání iniciovala demonstrace svolaná na podporu Poláků perzekvovaných po potlačení nepokojů v Poznani v červnu 1956 – k soše generála Józefa Bema, hrdiny polského protiruského odboje, ale rovněž maďarské národní revoluce z let 1848–1849, poražené Habsburky (volněji přeloženo: Němci) s pomocí ruských vojsk. Poláci i Maďaři proto v historické interpretaci rýsují jasnou linku mezi Poznaní a Budapeští coby významnými milníky jejich dějinného spojenectví, jež má nyní pokračovat i ve společném odporu vůči tomu, aby, Orbánovými slovy, „Brusel rozhodoval podle sovětského vzoru, s kým máme žít ve vlastní zemi“. „My, Maďaři,“pokračoval Orbán, „chceme zůstat v Evropě národem“, neboli suverénním národním státem, „nikoliv národností.“
Tyto výroky musely současným polským mocenským špičkám i jejich příznivcům konvenovat, méně již však některé nedávné i současné činy maďarské vlády a jejího předsedy. Například smlouva s Ruskem o dodávkách paliva pro maďarskou jadernou elektrárnu Paks, rozšiřované ruskou firmou a díky ruskému úvěru. Připočteme-li závislost na ruské ropě a plynu, nutno Maďarsko označit za energetického vazala Kremlu. Obavy může vyvolávat rovněž vyjednávání s předsedou extremistické strany Jobbik Gáborem Vonou, jehož hlasy Orbán – po ne zrovna povedeném referendu o kvótách – potřebuje k prosazení „protiimigračního“dodatku k ústavě. Vona je však ještě větším přítelem Moskvy než Orbán, jemuž se přezdívá též „malý Putin“.
Kvóty na přerozdělování migrantů byly sice od začátku dost nešťastný nápad, zejména s ohledem na praktické provedení, zavilá kruciáta proti nim, a zejména pak za rozvolnění evropské integrace, rozhodně neposiluje suverenitu středoevropských zemí. Naopak, vede je přímo do ruské, popřípadě čínské náruče. Jednou to všem dojde, otázkou však je, nebude-li již pozdě.