Kdo není s námi...

Je účelnější přít se věcně, nikoli kádrovácky

Letošní oslavy výročí vzniku republiky ovládla hysterie. Odpůrci prezidenta vidí v účasti či neúčasti na oslavách na Pražském hradě mravní křižovatku společnosti a spoluobčany, kteří do Vladislavského sálu šli, mají za jedince, kteří selhali, možná dokonce čínské a ruské kolaboranty. Druhá strana je neméně excitována, od hradních ideologů slyšíme plamenné řeči o Majdanu a nenávistné zesměšňování odpůrců Hradu jako přihlouplých a zoufalých fanoušků Karla Schwarzenberga. Obojí je zjevně přehnané a rétorika obou stran ze všeho nejvíc připomíná komunisty vyžadující konformitu se „správným“názorem. V padesátých letech byla „normalita“traktována heslem Kdo nejde s námi, jde proti nám a velmi výstižně to zformuloval i Gustáv Husák, když vyhlašoval normalizaci: Nech odpadne, čo je kolísavé...

Stačí pár hodin neviset na internetu a sociálních sítích a jednomu hned přijde, že se vlastně nic přelomového neděje, rozhodně neprožíváme žádnou revoluční situaci, kdy se lámou charaktery a zápasíme o osud republiky. Skupina politiků, umělců a inteligence uspořádala své vlastní oslavy státního svátku a vyzývá k bojkotu Hradu. Mají k tomu nejen pádné důvody, ale hlavně na to mají právo.

Kdyby se ale občanští aktivisté trochu zamysleli, museli by dojít k faktu, že zahraniční politiku řídí vláda, a tedy největší díl rozhořčení se má dostat panu Sobotkovi a spol. Oni totiž mají nejen oprávnění, ale i prostředky na to, aby prezidenta republiky v jeho excesech umravnili. Zjevně se jim ale nechce. Miloš Zeman není příčinou „všeho zla“.

Nicméně hradní ekipa je opravdu velice žalostným vzorkem naší společnosti, ve lhaní, vymlouvání a urážení se jí v téměř stoleté historii republiky jen tak něco nevyrovná. Spíš než na rozhořčení je ale čas na přemýšlení, jaká opatření učinit, aby se podobné opilecko-egomaniacké epizody neopakovaly. Rozhodně bychom ale neměli ty, kdo z nějakých důvodů bojkot Miloše Zemana odmítnou, „vylučovat z národa“. Je to jednak směšné a pak to jen ukazuje, nakolik jsou podobné protesty spíš než kritikou výletem do psychiky mravně rozhořčených.

Stejně jako ten, kdo veřejně odmítá Miloše Zemana, automaticky není frustrovaný volič pana Schwarzenberga, ani každý, kdo na Hrad šel, není kolaborant. Chceme-li situaci zlepšit, tlačme na všechny čtyři ústavní činitele, kteří se slouhovsky omlouvali Pekingu. Bez nálepkování. Martin Zvěřina