Svět viděný z Valdaje

Kdo sleduje Putina, ať se potom necítí překvapeně

Vladimir Putin rád mluví před reprezentativními fóry, kde slova získají zásadní ráz. Někdo je pak může vnímat jako mesianistické poselství Západu, jež je Rusku historicky vlastní, jiný jako revanš za porážku ve studené válce a rozpad vlastního impéria. Ale ty nuance nejsou v jádru až tak důležité. Důležitější je sledovat, co chce Putin svými slovy Západu sdělit – a ještě důležitější je to, jak potom sám reaguje na nereakci Západu. Platí to pro nynější zasedání mezinárodního valdajského fóra v Soči, ale ještě více to vynikne ve zpětném pohledu. Putinovo poselství se totiž nemění. Stále bojuje za uznání takové mocenské role pro Rusko, jaká mu podle něj i podle většiny Rusů přísluší a jakou prý zejména USA („samozvaný vítěz studené války“) odmítají uznat.

Poprvé to Putin vyslovil v únoru 2007 na bezpečnostní konferenci v Mnichově. Tehdy na jeho argumenty Západ nereagoval, západní média jeho vystoupení spíše přehlížela, ale o rok a půl později se všichni hrozně divili, když ruské tanky zasáhly v Gruzii. V září 2013 řekl Putin totéž přímo ve Valdaji (na jubilejním, desátém fóru). Západ to opět vnímal jako mesianismus či slovní revanšismus. Jenže uběhlo pět měsíců a všichni se hrozně divili, když Putin vyhodnotil revoluci na Majdanu jako protiruské spiknutí Západu, Krym obsadili „zelení mužíčci“a Moskva celý ukrajinský poloostrov anektovala.

Teď Putin opět opakuje staré argumenty: některé státy mění řád světa podle svých zájmů; kdo bombardoval Bělehrad, Irák či Libyi, ať uzná ruské nálety na Aleppo. Jen trochu poučený člověk by to shrnul následovně: pokud USA vyhlásí bezletovou zónu v Sýrii, nikdo by se neměl divit, bude-li to Rusko považovat za důvod k vojenské reakci. Zbyněk Petráček