Hanin sen být učitelkou se splnil
Říká Čechokanaďan, jehož sestra zemřela v Osvětimi a který se nechtěně stal ústřední postavou letošního 28. října
My jsme byli hodně aktivní, hlavně náš tatínek. Byl v Sokole, u hasičů, hrál divadlo. Na začátku války přibývalo zákazů a příkazů a rodiče se snažili, aby nám to aspoň jakžtakž ulehčili. Nesměli jsme do školy, tak jsme přišli o spoustu kamarádů, ale rodiče sehnali učitele, který nás doučoval. Hráli jsme si s mojí mladší sestrou Hanou, u nás na zahradě i v domě. To bylo naše království, náš úkryt před světem. Jenže ona byla pořád hrozně smutná, že nemůže za kamarádkami. Jednou mě napadlo, že ji trochu rozveselím, tak jsem řekl, že sepíšeme všechno, co nám chybí, a třeba se to vrátí. Dali jsme ten vzkaz do lahve a zakopali na zahradě. Ale nic nepomohlo... Maminku zatkli v roce ’41, o pár měsíců později musel odjet i tatínek, zůstali jsme sami. Všechno mi najednou přišlo banální,
Viděli jsme se jen pár hodin před odjezdem. Řekl jsem jí: „Víc než kdy předtím teď musíš hodně jíst. Sněz i ten nejmenší drobeček. Slíbil jsem mamince a tatínkovi, že se o tebe budu starat a přivedu tě domů, abychom zase mohli být všichni pohromadě. Nechci ten slib porušit.“Až po válce jsem se dozvěděl, že ji deportovali do Osvětimi pár týdnů po mém odjezdu. Poslali ji rovnou do plynu. čít v našem domě, ale nešlo to. Všechno mi připomínalo rodiče a Hanu. Lidé se ke mně chovali hezky, ale já si s nimi neměl co říct. Třeba když se mě strýc ptal, jaký chci kartáč na boty. Jestli na hnědé, nebo na černé... Najednou mi všechno přišlo úplně banální. Odstěhoval jsem se do Prahy a doufal, že začnu nový život, ale atmosféra v Československu se rychle měnila. Lidé zase začali blbnout, zase uvěřili slibům, tak jako věří dnes v Americe Trumpovi. Nechtěl jsem tady zůstat, a tak jsem si v roce 1948 zažádal o vystěhování do Izraele, kam jelo od nás V roce ’68 jsme ale změnili názor, z Československa přišla spousta lidí. Polovina byla dobrá, opravdu potřebovala pomoc, ale ta druhá polovina... To byli zločinci. Naše firma prosperovala, měli jsme velké zakázky, tak nebyl problém vzít další lidi. Pomáhal jsem jim sehnat práci nebo jsem je finančně podporoval. války. Učitelé jim vypráví nejen o mně a o Haně, ale také o dalších židovských dětech. Jak jsme žili, co nás bavilo a jak se u nás situace začala měnit. Díky tomu programu si děti uvědomí, jaké mají štěstí, že jsou v bezpečí, doma, s rodiči, že mají kamarády. Diskutují také o Hanině kufříku, co by si vzaly, kdyby musely ze dne na den odejít z domova. Přemýšlí, co je pro ně důležité a proč. Nejlíp se to dá vysvětlit deseti- či jedenáctiletým dětem, u starších, u puberťáků, je trochu složitější, jak je zaujmout. Podle učitelů je tenhle program stejně známý jako ten o Anne Frankové.
přežil dva roky v Terezíně a několik měsíců v Osvětimi. Uprchl z transportu smrti, po válce se usadil v Kanadě. V roce 2000 byl shodou náhod objeven kufřík jeho sestry Hany, která v Osvětimi zemřela. Její příběh inspiruje tisíce učitelů a studentů po celém světě díky vzdělávacímu programu, který je srovnáván s programem o Anne Frankové. O Haně vyšla kniha, vznikl film i divadelní představení. Jiří Brady pravidelně vystupuje ve školách a odpovídá na otázky mladým lidem. V Česku je právě týden a musí odpovídat na otázky jiného typu. Po několika dnech říká: „Možná je nakonec všechno zlé k něčemu dobré.“
Zajímá je všechno možné, naše dětství v Novém Městě, ale taky ta moje klukovská parta v Terezíně. Já jim říkám, že jsme zlobili úplně stejně jako současné děti. Taky jsme se občas pohádali, občas někomu záviděli. Co mě ale bolí, je, když mluvím o tom, jak se u nás v terezínském domově č. 1 kradlo jídlo. Nastražili jsme takovou past, dali jsme do jídla lék, který obarví moč dofialova. Chodili jsme pak s každým klukem na záchod, nakonec jsme toho zloděje chytli. Udělali jsme velký soud a porotu. Okamžitě se přiznal, řekl nám, že má šestiletého bratra, který pořád brečí, protože nemá co jíst. Tak jsme mu pomohli. To jsou vzpomínky, které mě i po těch letech chytnou za srdce. Když myslím na kamarády, jak jsme drželi při sobě.
Ten muž moc dobře věděl, že Chava dá téměř cokoliv, aby deník měla. Muselo to pro ni být hrozné, takový handl o památku na bratra. U mě to naštěstí bylo jinak: jeden student architektury šel před pár lety centrem Brna a viděl hromadu věcí v kontejneru. Někdo tam vyklízel půdu a vyhodil spoustu dětských knih. Ten student si jich pár vzal domů. Jeho maminka vyučovala na Masarykově univerzitě dětskou literaturu a znala Hanin kufřík. Když viděla moje jméno v jednom notýsku, došlo jí, že to asi bude propojené. Napsala do Židovského muzea v Praze a oni její dopis přeposlali mému synovci Danielu Hermanovi. On se ale bál, že to je nějaké vydírání, podobné jako s Petrovým deníkem. Požádal toho studenta, aby mu zaslal ukázky. Byl tam nejen můj deník, ale taky fotky rodičů a příbuzných. Poslal mi to do Kanady a ten balíček přišel na moje narozeniny.