S PAMĚTNÍKEM HOLOKAUSTU HOVOŘILA

Pár měsíců jsem byl u bratra svého dědečka, ale nechtěl jsem mu zůstat viset na krku, tak jsem si co nejdřív hledal práci. Prvně to šlo dost těžko, čeština mi byla k ničemu, anglicky jsem uměl jen málo. Pak jsem potkal kamaráda z Terezína a založili jsme si instalatérskou firmu. Měli jsme ale takovou podmínku: nebudeme zaměstnávat Čechy. Když neumí pracovat, nemůžeš je vyhodit, protože tě všude pomluví.

Psala mi, že před pár měsíci vybudovala novou expozici, kde je několik předmětů zapůjčených z osvětimského depozitáře. Mezi nimi také Hanin kufřík. Návštěvníci muzea se Fumiko často ptali, kdo byla Hana, a ona nevěděla, co odpovědět. Měla jen jméno, příjmení a datum narození. Rozhodla se, že vypátrá, co se s Hanou stalo. Jela kvůli tomu do Terezína i do Prahy, našla kresby mé sestry a další dokumenty. Pozvala mě do muzea v Tokiu a to byl vlastně teprve začátek. Příběh Fumiko a jejího pátrání zaujal kanadskou spisovatelku Karen Levinovou. Napsala knihu Hanin kufřík, která vyšla ve 40 zemích po celém světě, vzniklo divadelní představení, teď se točí dva filmy. Asi proto, že se děti snadno vcítí do příběhů svých vrstevníků, kteří žili za

Ony udělaly pořádný kus práce, daly všechny ročníky časopisu Vedem na internet, zhudebnily texty mých kamarádů a opravdu vidíte, že tím žijí. Zakladatel Terezínské štafety František Tichý je totiž vede k tomu, aby se zajímaly nejen o minulost, ale přemýšlely také o současnosti. Když mi v úterý zpívaly, prohlížel jsem si je a říkal si, že možná všechno zlé je k něčemu dobré. V těch mladých lidech je naděje, že se umí sami rozhodnout a že umí jednat.

A podobné je to s příběhem mé sestry. Když nám za války zakázali školu, Hana se rozhodla, že musí nějak pokračovat. Začala si sama pro sebe psát učebnice a snila o tom, že bude učitelkou. Ten sen se jí splnil díky všem studentům i učitelům po celém světě, kteří o ní mluví a předávají její příběh. Vlastně je tu pořád s námi.