Herec, pilot a kajakář VH
Vrhá se do peřejí i do nových úkolů.
výškami, zkrátka světem nebeského ticha. Vrhl se do létání a vbrzku ho čekají pilotní zkoušky.
K tomu všemu poznal i svět reklamy anebo spoluvlastní Kayak Beach Bar v Praze na náplavce u Výtoně. Neboli příjemnou hospůdku na lodi, do níž se vodáci dostanou i přímo z vltavských vlnek a kde si lze zahrát také beach volejbal.
Do jisté míry poněkud kuriózní je poznání, že po Riu, kde nezávodil, se ponořil do ještě většího počtu aktivit než po slavném stříbrném londýnském závodě před čtyřmi roky. „Je to fakt svým způsobem trochu zvláštní,“připouští. „Když jsem se v létě vrátil z Ria, najednou jsem si říkal – hergot, já tam ani nezávodil a lidi mě rozpoznávají víc než kdykoliv předtím,“kroutí hlavou.
Ve filmu s Kerekes a Etzlerem
„Svoji roli asi sehrály reklamy, natáčení filmu, komentování a kdoví co ještě, což mi k jisté popularitě pomohlo. I když slovo pomohlo asi není nejvýstižnější. Mnohem radši bych totiž byl známější především díky výsledkům na divoké vodě.“
V Riu se chtěl pokusit o další olympijskou medaili, ale zároveň připouští, že není typem člověka, který by krajně obtížným, až drsným kvalifikačním normám z gruntu podřídil život. „Což potvrzuje i skutečnost, že v čase nejintenzivnější přípravy jsem natáčel. Nakonec mi Rio na poslední chvíli jen těsně nevyšlo, což mě ale na druhou stránku zase otevřelo cestu k létání. Mému dětskému snu…“
K filmu ho přivedl Josef Urban, jinak též scenárista a producent zmíněného díla. Po delším váhání Vavřinec kývl, čímž vplul do světa elitních herců. Vždyť po jeho boku natáčela Vica Kerekes či Simona Stašová, ale také Jan Budař, Miroslav Etzler a další persony.
Amezi nimi v titulní roli on, neherec Vavřinec Hradilek!
„Všichni do jednoho mě přijali hrozně dobře, po pravdě jsem tuhle vstřícnost ani nečekal,“vrací se k natáčení. „Vůbec mi nedávali najevo, že bych pro ně byl jakýsi sok, ani náhodou. Chovali se strašně mile a se vším mi pomáhali.“
Nejtěžší pro něj prý bylo dostat se do potřebných nálad hlavního hrdiny aneb věrohodně ztvárnit autenticitu Josefa Smítky. „Nějak jsem to snad ale nakonec do sebe dostal,“usměje se.
Na druhou stranu na něj dost silně zapůsobilo i prostředí, kde se také natáčelo. Protože se jedná o čas druhé světové války, točilo se i v místech terezínského koncentračního tábora.
„Zvláštně na mě působila i výprava filmu. Všude kolem vojáci v uniformách, fotky Hitlera… Tohle bylo teda fakt docela náročné.“
Režisér snímku Peter Pálka měl pro Hradilka jen slova uznání: „Přiznám se, že jsem měl zprvu trochu obavy, ale Vávra mě nakonec mile překvapil. Nějaké věci jsme si vysvětlili, ale v žádném případě s ním nebylo víc práce než s ostatními.“
A protože hlavní hrdina byl i horolezec, Hradilek musel šplhat po skalách. „Lezl jsem už dávno předtím, takže jsem si v tomhle směru filmování docela užil,“povídá spokojeně. „Když jsme ale točili třeba v Příhrazech na jakési věži jménem Kobyla a já tam visel ve třiceti metrech na docela tenkém konopném laně, tak jsem cosi zvláštního vnímal…“
Snění o osmitisícovkách
Hradilek se do skal vydával i po natáčení, a dokonce připustil, že by jednou rád zavítal i do velehor.
Jistou motivaci možná pro něj představuje i někdejší lyžařský mistr světa Martin Koukal, který po boku Radka Jaroše zlezl osmitisícovku Čo Oju.
„Podívat se do Himálaje je určitě můj sen. Ještě jsem ale nepřemýšlel o tom, koho bych k sobě zlanařil… Byla by to taková sympatická třešnička na dortu.“
A když už jsme u výšek, tak se řeč celkem snadno převedla právě
Smrt je součást života
Hradilkův život ale v posledních letech provázejí i chmurné příběhy. Až příliš často vyráží na pohřby kamarádů a přátel... Těžce nesl zejména smrt Louise, blízké kamarádky z Nového Zélandu, která se utopila. „Všichni patřili mezi mé vrstevníky a moc mně chybí, ale co s tím můžu dělat?“povídá. „Tohle je holt daň té naší svobody a divokého sportu…“
Zažil už také, když se smrt dotkla jeho rodiny, k tomu všemu s vážnou nemocí zápolí i jeho čtyřletá neteř Boženka. Trpí spinální muskulární atrofií, tedy chorobou těžce zasahující svalstvo. Lékaři předvídali, že se dožije pouze dvou let, ale Vavřinec věří, že se s ní bude vídat ještě dlouho. Léčba je založená také na pozitivním žití, takže i on loví volné chvilky, aby je mohl trávit po jejím boku. „Je to neskutečně úžasná a statečná ženská,“řekne s obdivem v hlase.
Dost možná, že i zmíněné smutné prožitky Hradilkovi do jisté míry pomohly k jeho pokoře a nahlížení na svět. „I ti největší sportovní šampioni víckrát prohrají, než vyhrají, což platí ale i v normálním životě,“ví moc dobře. „A taky je dobré si uvědomit, že smrt není konec, ale součást života…“
V peřejích se ještě pár let vozit chce, k příští olympiádě v Tokiu se ale nijak zvlášť neupíná. „Chci se soustředit pokaždé jen na jednu sezonu, protože mně je jasné, že nejsem Jágr, abych si někdy za 15 let ještě dával pořád do těla jako on… A v hlavě také nosím spoustu dalších myšlenek, čemu se věnovat kromě sportu.“
A jak si sám sebe představuje dejme tomu v šedesáti letech? „Jak budu vypadat, radši nechci předpovídat, ale když koukám támhle na zeď na fotku Václava Havla, tak bych si přál, abychom žili i v těch mých šedesáti ve svobodné České republice, měli stálemožnost cestovat a ke všemu se vyjadřovat, a nečelili propagandě, která tady lehce začíná vystrkovat růžky…
Věčně usměvavý a trochu rozcuchaný chlapík s mamutí silou a mohutnými bicepsy kromě vodního slalomu stíhá možné i nemožné