Boží slovo, burkiny a Francie
Nové výzkumy se snaží vysvětlit přitažlivost džihádismu pro mladé francouzské muslimy. V zemi se o tématu vede tvrdá diskuse
kroužek orientalistů seznámených s muslimským světem, moderní historií a sociologií, dnes ve Francii přerůstá do sporů se širokým veřejným dopadem.
Ani v nyní se rozbíhající kampani k prezidentským volbám, které jsou naplánovány na květen příštího roku, diskuse o islámu a muslimech nechybí a potenciální kandidáti soupeří o to, kdo se nejpřesvědčivěji strefí do většinové nálady a jak dokáže oslovit svou preferovanou voličskou základnu. A tu mohou tvořit stejně tak radikalismem islámu znepokojení občané jako věřící muslimové, kteří se od radikalismu distancují. Co jim přitom dokáží nabídnout domácí badatelé a islamologové?
Islamizace radikality anebo...
Na poli bádání o islámu se v poslední době svádějí zuřivé bitvy. Olivier Roy v právě publikované knize Džihád a smrt tvrdí, že mladé džihádisty nezajímá islám, nýbrž radikálnost. „Novinkou je spojení terorismu a džihádismu se záměrným a promyšleným vyhledáváním smrti.“Džihád v tomto pojetí je úderný svou jednoduchostí a „hluboko zasahující novotou“, neboť ho nelze vysvětlit „civilizačním střetem“nebo „třídním bojem“ani utopií nějaké „republiky“nebo „revoluce“. Všechny tyto intelektuální nástroje zděděné z 20. století nám prý nijak nepomohou pochopit a vysvětlit to, co se tu děje.
V tomto ohledu je Roy zajedno s názorem, který prezentuje ve své knize Děti chaosu (2016) francouzský antropolog Alain Bertho. Tezí o „návratu ná- boženství“podle něj džihádismus nezdůvodníme. Francouzští nedospělci se „radikalizují“během měsíce a do mešit nechodí. Objasnění nepodává prý ani tvrzení o „revoltě psanců této země“, neboť pachatelé atentátů nemají jednoznačný „třídní původ“a vycházejí nejen z vrstev sociálně slabých, ale i ze středních společenských tříd.
Proti „islamizaci radikality“hájí Gilles Kepel v knize Teror v metropoli: geneze francouzského džihádu (2015) „radikalizaci islámu“, která údajně dosáhla svého vrcholu ve třetí generaci francouzských muslimů. Radikalizace nachází své zdroje v samotných dynamizujících možnostech islámu, neboť „záleží na tom, jak se korán, boží slovo, čte“. Radikálnost následně parazituje na růstu salafíje, ultraortodoxní formě islámu, kterámůže sloužit coby předstupeň k násilným akcím, což Gilles Kepel dokazuje analýzou několika salafistických komunit.
Výklad džihádismu jako díla „radikalizace islámu“bývá podezírán z toho, že podléhá „kulturalismu“, tedy pokušení vysvětlovat džihádistickou radikalizaci především muslimskou kulturou, či že je snad dokonce poplatný „esencialismu“, který násilí spojuje se samotnou podstatou islámu. Kritické hlasy míří i na názor, který sdílí politolog François Burgat. Nepřestává upozorňovat na souvztažnost mezi protesty mládeže ze sociálně slabých a ghettoizovaných předměstí a postkoloniálními pocity, které si tito mladí sami navzájem povzbuzují nebo jim je jitří případy diskriminace či životních selhávání.
Olivier Roy, Gilles Kepel, François Burgat a také historik Jean-Pierre Filiu, angažovaný obhájce syrské opozice, představují čtveřici islamologických škol, jejíž aktéři vytyčují pole současné francouzské polemiky o islámu, muslimech a terorismu. Navzájem se sice neobdivují, leč v něčem se přece jen shodnou. Především v tom, že monokauzální výklad radikalizace islámu nebo islamizace radikalismu se přežil. Džihádismus je komplexní jev, který nelze redukovat na jedinou příčinu. Navzdory názorovým střetům spojuje francouzské islamology hluboký zájem o arabsko-muslimský svět, starost o jeho budoucnost a snaha přispět poznáním a znalostmi k oslabení předsudků panujících ve společnosti Francie jak mezi muslimy, tak nemuslimy.
Několik posledních týdnů letošního léta budily ve Francii pozornost médií případy islámských plavek. „Burkiny“, jak se nazývají, se objevily na pověstných plážích francouzské Riviéry a vyvolaly protesty. Několik místních správ jejich nošení zakázalo. Tímto postupem se posléze zabývala Státní rada, orgán s právem posuzovat ústavnost zákonů a nařízení francouzské vlády a státní správy. Zákazy odmítla jako neústavní.
Polemiky tím ovšem neutichly. Jádro sporů ohledně kusu tkaniny dotyčného pojmenování zřejmě nespočívá na argumentech, které se zpravidla v této souvislosti vyslovují: náboženská svoboda, ohledy a úcta k ženě a k jejímu právu svobodně nakládat s vlastním tělem, provokace ortodoxních muslimů salafistů. Podstata leží hlouběji, a to v samotném náhledu na islám a muslimy vůbec.
Při polemikách na dané téma jsou ve hře dva hlavní argumenty. První se týká obecně ženy a ženského těla. Ze strany těch, kteří jsou proti burkinám, se odkazuje na právo ženy rozhodovat o sobě autonomně a na nepohodlí psychického a fyzického rázu, kterým je žena při použití integrálních plavek vystavena. Naopak zastánci tohoto textilu argumentují tím, že každé ženě náleží právo svobodně si zvolit, jak se ustrojí. A hned vzápětí si neodpustí poukazovat na projevy „západního machismu“, kterému není cizí používat a zneužívat půvaby ženského těla k reklamě a dalším zištným záměrům.
Tento směr převažuje mezi málo kvalifikovanou mládeží s nedokončenou školní docházkou a nedostatečným zapojením do trhu práce. Monokauzální výklad radikalizace islámu nebo islamizace radikalismu se přežil. Džihádismus je komplexní jev, který nelze redukovat na jedinou příčinu.