Boží slovo, burkiny a Francie
ně“rozlišuje sekularizované, umírněné a ortodoxní. K obdobné kategorizaci, byť vědeckou metodou jasnější a přesvědčivější, dochází studie Francouzský islám je možný, vypracovaná výzkumným centrem Institut Montaigne. Vznikla na základě výsledků šetření, které bylo provedeno letos na jaře francouzskou agenturou pro výzkum veřejného mínění Ifop. Publikace definuje tři skupiny muslimů – zcela sekularizovaní (46 %), středově orientovaní (26 %), zastánci separace a izolace (28 %).
Sekularizovaní jsou všichni muslimové, kteří své náboženství chápou a přijímají jen jako kulturu. Jsou na tom podobně jako sekularizovaní křesťané slavící a udržující tradice Vánoc nebo Velikonoc. Ve francouzské společnosti jsou zcela integrováni, ba asimilováni a neliší se nijak zřetelně od ostatních občanů jiného vyznání. Jde o segment muslimů, které lze zcela oprávněné označit za „spjaté s Republikou“. Zcela pochopitelně nemají potřebu nosit viditelné náboženské symboly a jakákoliv forma snah o komunitní odlišnost je jim cizí.
Druhá skupina je složitější. „Umírnění“berou posvátné naplno za součást svého života. Leč náboženskost chápou především jako princip duchovní, což znamená, že stavějí do popředí niterný vztah k Bohu a nepokládají viditelné doplňky, oděvní či jiné, ve všech směrech za nezbytné pro naplnění své touhy po božím milosrdenství. Někteří z nich jsou, pravda, zbožností a hrdostí na vlastní muslimství vedeni k tomu, že se potřebují hlásit ke své náboženské příslušnosti i ve veřejném prostoru. Rovněž se domáhají povolení modlit se v zaměstnání a důslednost ve stravování halal berou za normu muslimství. Důrazně však odmítají integrální zahalování a polygamii. Přijímají laickost, o jejíchž hlavních zásadách se lze dozvědět z plakátu, který dnes visí v každém školském a zdravotním zařízení zřizovaném francouzskou veřejnou správou, jeslemi počínaje. Laickost je zásada právního státu, kterou francouzské republikánství staví do popředí svého hodnotového žebříčku. Definuje se jako harmonizace tří principů: svoboda přesvědčení věřit nebo nevěřit, nezávislost politiky a občanské společnosti na partikulárních náboženských nebo filozofických normách a lidská rovnost bez ohledu na pohlaví ve vztahu k sekulárním právům a zákonům.
Třetí a poslední kategorii muslimů reprezentují „ortodoxní“. Mají sklon ulpívat na doslovném znění koránského božího slova. Zviditelňují své přesvědčení a víru manifestačně až provokativně. Islámská ortodoxnost trpí tendencí expandovat a uvádět v pochybnost mravy a zvyklosti moderní společnosti. Může vycházet od jednoduchého závoje k džilbábu, kabátu až na paty, nebo k burkinám, od požadavku náhradního jídelníčku ve veřejných stravovnách škol k speciálním hodinám určeným jen ženám ve veřejných lázních a bazénech.
Jinak řečeno, každá zahalená žena bez ohledu na velikost závoje nebo každý muž, který nutí svou ženu či dceru nosit závoj, nebo sám se strojí a upravuje podle konfesního vzoru, může patřit do této skupiny ortodoxních. Pokud islámské plavky vyvolaly takovou pozornost, pak je to hlavně proto, že se zařazují nebo mohou zařadit do okruhu nároků a požadavků, na kterých trvají zastánci islámské ortodoxnosti.
Viditelnost, ostentativní vizuálnost náboženských symbolů, je ovšem ošidné měřítko pro vymezení skupiny ortodoxních muslimů se sklonem ke komunitnímu separování a izolaci. Umírnění muslimové středové orientace, jak bylo uvedeno, nutně nepostrádají potřebu dávat veřejně najevo své muslimství. Leč podstatné je, že přijímají laickost společenského celku, v němž žijí, a staví se negativně ke komunitním snahách ortodoxních souvěrců oddělovat se a řídit se vlastními předpisy a normami. Zájem a ochota žít pospolu s ostatními občany bez ohledu na vyznání a rozdílná názorová pole jsou důležitým indikátorem jejich „umírněnosti“.
Izolace jako zbraň
Nuancovat je nutné a svět není jen černobílý. Viditelnost víry v boží slovo, které se nedá ověřit a lze mu jen uvěřit, je v prostředí moderní společnosti nákrokem k zatemnělé ortodoxnosti. Kde leží hranice přípustného a nepřípustného ve vztahu individuální a skupinové víry ke společenskému a občanskému celku? Vymezit ji zákonným opatřením a zákazy je snad možné, ale vymahatelnost jejich plnění je sporná. Snáze se dá ochránit veřejný prostor školy, jejíž provoz je placen z veřejných prostředků republiky, která nefavorizuje žádné náboženské vyznání nebo určitý filozofický názor, před individuálními nebo skupinovými náboženskými požadavky, než veřejný prostor ulice či pláže. Podobně se dá zakázat integrální zahalování včetně obličeje s odkazem na bezpečnostní hlediska. Avšak jít dál by bylo jen lacinou a křečovitou gestikulací, sotva efektivní a spíše škodlivou.
Represe má význam jen ve spojení s prevencí, která odjakživa byla, je a bude svázána s trpělivou, každodenní a soustavnou prací výchovnou, přesvědčovací a vzdělávací. Výše zmíněná studie o názorech a postojích francouzských muslimů pořízená Institutem Montaigne a nyní publikovaná ukazuje velice průkazně sociální a společenskou realitu ortodoxního islámu.
Sonda, která se poprvé vskutku důsledně zaměřila na prostředí francouzských muslimů, dosvědčuje, že vzdělání a společenské zařazení má vliv na postoj muslimů k víře. Čím vyšší vzdělání a postavení ve společnosti, tím více sekularizovaných a tím větší podíl těch, pro které se islám stal niternou a privátní záležitostí. Skupina ortodoxních či zastánců izolace a separace, oněch výše zmíněných 28 % z francouzských muslimů, to je muslimská menšina, která přijala a přijímá hod- notový systém jasně odlišný od principů morálky ostatní většinové společnosti. Nejpočetněji je mezi ortodoxními a izolacionisty zastoupena mládež ve věku 15–25 let, s nedokončenou školní docházkou, málo kvalifikovaná a nedostatečně zapojená na trhu práce.
Tito mladí žijí v okrajových lidových čtvrtích velkých městských aglomerací. Hlásí se k islámu spíše proto, že chtějí revoltovat, než proto, že by je oslovil sám muslimský konzervativismus. Poukazují na právo vyznávat svobodně víru a v islámu nacházejí prostředek, jak se na společenském okraji prosadit a zhodnotit. Islám braný jako antisystémový postoj nebo jako reakce na nevlídné, ba nepřátelské okolí je doprovázen separací a izolací od většinové společnosti. Odvrácení se od společnosti, nezřídka zdůvodňované její sekulárností, je spíše součástí procesu odlišení se a sebezviditelnění než promyšlenou nesouhlasnou reakcí na podobu moderní názorové diverzity.
Islamizování jako útěk od reality
Kategorizace muslimů je pro pochopení islámu a soužití s lidmi této víry důležitějším nástrojem než zobecňující „pravdy“odvozované z výroků, které jsou vytrženy z historického kontextu koránského textu nebo postavené na křiklavě viditelných projevech muslimství. Jako jsme svědky toho, že část nespokojené mládeže islamizuje svou radikalitu, tak podobně můžeme sledovat tendence a snahy islamizovat sociální, společenské a politické jevy, kterými se manifestují hospodářská a demografická krize v řadě zemí muslimského světa, a jejich prosakování do okolí formou uprchlické vlny.
Zatímco se část mládeže zmocňuje islámu, aby jím v podobě děsivé masky terorizovala své okolí a vyjadřovala své frustrace a nenávist, uchyluje se nemálo současných politiků a veřejných osob v Evropě k šíření strachu z islámu. Globalizace, planetární rozmach pohybu osob a zboží a lavinovité šíření moderních technologií nevyhnutelně doprovází setkávání, střetávání amíchání kultur, ale i bídy amizerie, jejichž příčinou jsou hospodářské a sociální nerovnosti ve světě. Odpovědí na tyto jevy jsou křeče identit, snahy izolovat se a schovat se za zdi a ostnaté dráty.
Planetární rozmach pohybu osob a zboží a lavinové šíření moderních technologií nevyhnutelně doprovází setkávání, střetávání a míchání kultur, ale i bídy a mizerie
„Islamizace na pochodu“je pro jedny výzvou a pro druhé hrozbou. Oba protichůdné tábory láká a svádí její momentálně silný a bezprostředně mobilizační náboj. V obou případech na to doplácí reálné vidění skutečnosti a rozumná střízlivost v rozhodování a jednání, což jsou nástroje k utváření pravdivého světa. Soudobé soupeření povšechných „pravd“o islámu nás odvádí od úsilí žít a tvořit svět pravdivosti. Zahání nás do jakési nové doby, která by se dala nazvat postpravdivostní, v níž generování a citování „pravd-nepravd“vytlačuje starost a zájem o obraz skutečnosti, k němuž se dospívá jen vážnou prací prováděnou s cílem zjistit reálný stav nezastřený předsudky, libostmi či nelibostmi a dílčími tužbami.
Islamizování hospodářských, společenských, sociálních a kulturních jevů a tendencí je dnes efektní a snadný způsob, jak se vyrovnat s obtížemi dnešního světa. Stačí na to podezdívka z odkazů na koránské boží slovo spojená s pohoršením u jedněch nad zvráceností moderního světa a u druhých nad burkinami, mnohoženstvím a nezletilými nevěstami. Snadno se při tom zapomene, že odvolávky na „boží zákon“koránu vycházejí nastejno, jako kdybychom argumentovali biblickými výroky. V obou posvátných textech jsou vedle vysokých morálních štítů celé partie, jež by mohly nést nadpis „zpět k barbarům“. Na takové vyhánění pravdivostimůže doplatit jen lidská stránka reality, muslimské i té naší evropské.