Rok, kdy Maďaři zachránili Polsko

ven demonstrativní spektákl s bývalým stranickým šéfem Władysławem Gomułkou. V prosinci 1953 ale uprchl na Západ plukovník Józef Światło, náměstek ředitele 10. oddělení ministerstva veřejné bezpečnosti, který od září 1954 začal na vlnách Svobodné Evropy demaskovat zločinnou tvář polského komunistického režimu, včetně jeho nejpřísněji střežených tajemství. V Polsku tudíž období tání nastalo až v závěru roku 1954, kdy už v Maďarsku takzvané nové směřování velmi pokročilo. Až do roku 1956 mělo v zemi nad řekou Vislou toto tání řízený charakter, neboť o rychlosti a míře změn rozhodovala strana.

Na pomezí rozpadu

Prvním otřesem roku 1956 byl 20. sjezd Komunistické strany SSSR a proslulý Chruščovův tajný referát, v němž sovětský vůdce popsal a odsoudil část Stalinových zločinů. Obsah referátu dostaly k dispozici i mocenské struktury satelitních zemí, ovšem pouze v Polsku se strana rozhodla, že s ním seznámí širokou veřejnost. Důležité bylo, že se četl na otevřených stranických schůzích, jichž se mohli účastnit také nestraníci. Těžko říct, zda to způsobila chuť pohnout se kupředu poté, co po skončení 20. sjezdu v Moskvě zemřel vůdce polské komunistické strany PZPR Bolesław Bierut, jenž za stalinistické zločiny v zemi odpovídal v první řadě.

Když se vedení strany rozhodlo zveřejnit obsah Chruščovova referátu, neuvědomilo si, že tím spustí lavinu, kterou nebude schopno ovládnout. Pomineme-li širší kontext, tedy to, jakou ránu pro ideologickou atraktivitu a sílu komunismu 20. sjezd znamenal, je třeba si uvědomit, že v Polsku postupně opadal strach a zdola se začínalo utvářet živelné společenské hnutí. Na otevřených schůzích se lidé začali dožadovat nejen reforem, zastavení kolektivizace, návratu Gomułky k moci, ale také vznášeli dotazy na Katyň, pakt Ribbentrop-Molotov, deportace Poláků do SSSR, ztrátu Vilna a Lvova, sovětské poradce a důstojníky v polské armádě nebo na hospodářské vykořisťování Polska ze strany Sovětů. Podobné otázky pak ještě mnohokrát zazněly na hromadných schůzích, lidových shromážděních a demonstracích na podzim roku 1956.

Kdyby v Polsku nezavládla taková atmosféra, dělníci z poznaňského závodu Cegielského by nejspíš 28. června 1956 nevyšli do ulic a obyvatelé Poznaně by se k nim masově nepřipojovali. Míra a intenzita všeobecné nespokojenosti ukázaly, že dosavadní polovičatá liberalizace nikam nevedla. Vládnoucí kruhy ale od té chvíle jednaly pod silným tlakem a s vědomím toho, že sebemenší jiskřička může zažehnout podobné povstání v dalších polských městech. O těchto náladách ostatně pojednávaly četné zprávy, které směřovaly do kanceláře nového stranického předsedy Edwarda Ochaba i dalších komunistických předáků.

Bezpečnostní složky začaly vypracovávat scénáře obrany veřejných budov ve větších městech. V klášteře na czenstochowské Jasné hoře se pak 26. srpna 1956 konala slavnostní Přísaha polského národa, jež byla manifestací odporu proti ateistické ideologii a zároveň vyjádřením vlastenectví a víry. Zúčastnil se jí těžko uvěřitelný milion vě- řících. Text modlitby sepsal uvězněný primas Wyszyński, na jehož prázdném křesle ležela kytice v národních barvách.

Nebude nadsazené, budeme-li tvrdit, že červnové události v Poznani rozhodující měrou předurčily podobu polské destalinizace i toho, co se následně stalo v říjnu. Před 28. červnem si politbyro myšlenku, že by se k moci mohl vrátit Gomułka, vůbec nepřipouštělo. Již v červenci však rozhodlo o jeho opětovném přijetí do stranických řad. V říjnu se Gomułka dostal k moci již zcela, neboť si i jeho protivníci uvědomovali, že je jediným polským komunistou, který má šanci ovládnout rozbouřené společenské nálady – a to díky své aureole předáka, který se postavil Stalinovi a sotva vyvázl ze stalinského kriminálu. Gomułka byl chápán jako vůdce stojící v čele snah o polskou autonomii, ba dokonce i nezávislost. Za několik měsíců se tyto naděje a iluze rozplynuly, avšak v kritickém okamžiku brzdily intenzitu protikomunistických a emancipačních projevů.

Mělo to obrovský význam, neboť v říjnu, zatímco se do Varšavy blížily sovětské vojenské kolony, se na nesčetných shromážděních, demonstracích a protestních pochodech Poláci domáhali propuštění kardinála Wyszyńského, rozpuštění bezpečnostních složek a zveřejnění jmen konfidentů; spolu s tím také odchodu sovětských jednotek ze země a odvolání důstojníků polské armády, kteří k ní byli „přiděleni“Sověty, s („polským“) ministrem obrany Konstantinem Konstantinovičem Rokossovským v čele. K požadavkům patřilo také navrácení Vilna a Lvova Polsku.

V mnoha městech a obcích se mocenské struktury ocitly na pomezí rozpadu. Lidé strhávali pomníky Rudé armády, ničili podobizny Stalina, odstraňovali rudé vlajky a hvězdy, docházelo i ke střetům s komunistickou policií a útvary státní bezpečnosti, na západě a severu země se u sovětských kasáren shromažďovaly zástupy lidí. Po druhé světové válce nebylo Polsko nikdy blíže tomu, aby propuklo celonárodní povstání. Obrat sovětských jednotek, které se zastavily zhruba sto kilometrů od Varšavy, se odehrál až poté, co v Budapešti propukly boje, lze tedy říci, že Maďaři v jistém smyslu Poláky zachránili. V listopadu zničil v Bydhošti dav rušičku zahraničního rozhlasového vysílání, v prosinci pak vypukly ve Štětíně nepokoje, během nichž občané pod heslem solidarity s Maďary dobyli sovětský konzulát.

Bez tohoto nátlaku, vzešlého zdola, by vládnoucí kruhy nebyly nuceny k tolika ústupkům, díky nimž se život v komunistickém režimu stal snesitelnějším. Právě masové sociální hnutí rozhodlo v říjnu 1956 o tom, že polská destalinizace bude hlubší a trvalejší, než jakou bylo možné sledovat v ostatních státech východního bloku. Nezvratnou a zásadní změnou byl odklon od kolektivizace zemědělství, souhlas s dominující úlohou soukromého sektoru na venkově a snížení – třebaže nikoli úplné odstranění – ideologického tlaku na kulturu, vědu, umění a soukromý život. Byla omezena dotěrná sovětizace a rusifikace polského společenského života. Ze země odjeli sovětští poradci a důstojníci, v kultuře a vědě skončilo vnucování sovětských vzorů.

Maďarské povstání z října roku 1956 vypuklo v reakci na události, k nimž došlo těsně předtím v Polsku. A právě ty ovlivnily nejen Budapešť, ale určujícím způsobem přirozeně i vývoj komunistického režimu doma – v zemi nad Vislou.

Komunismus se závanem svobody

V mnoha oblastech se ovšem daly pozorovat jak změny, tak setrvačnost starších tendencí. Rok 1956 nepochybně zabránil tomu, aby se katolická církev stala vazalem komunistické moci podobně jako třeba v Československu. Uvěznění kněží byli propuštěni, ve školách opět směly být pověšeny kříže. A přestože komunisté v příštích letech opět zahájili tažení proti církvi, už nikdy se nepokusili o tak radikální duchovní a myšlenkovou přeměnu společnosti. Současně se však zhruba rok po říjnu začala uplatňovat proticírkevní politika v podobě šikanování, úředních obstrukcí, negativní propagandy, ale též rozsáhlého tajného sledování členů církve a pokusů rozložit ji zevnitř.

Po roce 1956 skončila doba krutých vyšetřovacích metod a masového třídního i preventivního teroru. Bezpečnostní složky, státní zastupitelství i soudy sice stále ohýbaly právo, represe však byly zaměřeny výhradně proti lidem, kteří vyvíjeli opoziční činnost nebo režim otevřeně kritizovali.

Pokud jde o zásadní význam událostí roku 1956 pro vznik liberálnější podoby komunistického režimu v Polsku (ve srovnání s ostatními státy východního bloku) – a možnost porovnat tuto cézuru pouze s obdobím zrodu Solidarity – dokáže se většina historiků shodnout. Rozchází se však již v hodnocení, zda byl rok 1956 přelomovým okamžikem, kdy se Poláci osvobodili od zločinné stalinistické totality a kdy vznikl prostor pro rozšíření svobodné periferie a ostrůvků volnosti, nebo zda naopak napomohl k záchraně režimu ohroženého rozpadem a k upevnění moci, jež získala národnější a lidštější tvář, a tím i širší společenskou podporu. Stabilizovala se tehdy komunistická moc na další léta díky rozšíření prostoru pro společenský konformismus? Komunismus, ač jej Poláci nepřestali vnímat jako systém vnucený zvnějška, tak nepochybně získal oporu zevnitř. Především však začal být vnímán jako něco, co v dohledné budoucnosti nemá alternativu.

Hodnocení roku 1956 se proměňuje podle toho, zda budeme klást důraz na skutečnost, že umožnil setrvání režimu, jenž měl navzdory všem změnám zřetelné rysy totality – tedy politickýmonopol komunistické strany zajišťovaný v poslední instanci násilím, závislost na SSSR a centrálně řízené hospodářství – nebo zda vezmeme v potaz především hledisko obyčejného člověka, který se již nemusel obávat rozsáhlých represí, kolektivizace či státních zásahů do soukromého života a získal možnost uskutečňovat své profesní ambice, projevovat náboženské cítění a dokonce vycestovat na Západ.

Budeme- li rok 1956 posuzovat z hlediska toho, zda se Polákům vrátila svoboda, je nutno jej hodnotit kriticky. Budeme-li jej naopak nahlížet z perspektivy těch, kdo na vlastní kůži zažili rozdíl mezi obdobím stalinismu a gomułkovské „malé stabilizace“, případně přijeli do lidového Polska z jiných zemí východního bloku a pocítili zde „závan svobody“, bude znaménko hodnocení opačné.

Obrat sovětských jednotek, které se zastavily zhruba sto kilometrů od Varšavy, se odehrál až poté, co v Budapešti propukly boje, lze tedy říci, že Maďaři v jistém smyslu Poláky zachránili