Maďarské povstání jako švédský stůl
ukončení bojů. Roli spisovatelů jako vůdců pak akcentovaly západní tisk i kádárovská propaganda, která potřebovala pro svoji kontrarevoluční konstrukci jasně identifikovatelné vůdce a podněcovatele.
Povstání často mylně vnímáme pouze od jeho vypuknutí 23. října. Jenže minimálně od roku 1955 se v Maďarsku zformovala široká opoziční platforma, v níž se pohybovali zástupci různých sociálních, profesních i politických skupin – spisovatelé, novináři, ekonomové, umělci, studenti či straničtí funkcionáři. Pokoušeli se v rámci svých profesních i společenských okruhů o definici problémů a jejich nápravu. V tomto prostoru se vůči nejvyššímu stranickému vedení vymezovali nejen reformisté, ale i ti, kteří režimem již byli postiženi nebo s ním nesouhlasili. Vmeziprostoru mezi vnitrostranickou hierarchií a veřejnou sférou působil Petőfiho kroužek, jehož spontánně zakládané odnože sloužily jako organizační podhoubí nové, protoobčanské společnosti.
První veřejně artikulované programy, které se objevily ve studentském, spisovatelském i dělnickém prostředí, pak bezprostředně reagovaly na dění v Polsku v červnu a říjnu 1956, definovaly základní požadavky na reformu režimu a staly se důležitými ideovými vodítky povstání. Různě institucionalizované skupinky sdružující lidi považované za součást oficiálního establishmentu jako právě Svaz spisovatelů, okruh přátel a příznivců v roce 1955 odvolaného a ze strany vyloučeného premiéra Imreho Nagye nebo část bývalé redakce stranického deníku Szabad Nép se sice hlásily k existujícímu systému, ale svou kritikou již mířily proti některým jeho pilířům.
Ikoničtí povstalci
Povstání odstartovali kritičtí, ale režimu ještě loajální studenti a reformní komunisté, se zbraní v ruce proti sovětským tankům ale již bojovala nesourodá směsice lidí, z nichž mnozí měli vztah k režimu mírně řečeno odmítavý. Po roce 1989 se pro konzervativní pravici, která v rámci svého vidění historie odmítá vše spojené s komunismem (včetně pokusů o jeho reformu), stali hlavními hrdiny a hybateli událostí ozbrojení povstalci.
Motivací „kluků z Ferencvárose“(pesti srácok) – mladých teenagerů, učňů a dělníků od čtrnácti do dvaceti pěti let – ovšem byly často spíše než intelektuální problémy odpor vůči Rusům, romantická touha po dobrodružství, široce definovaná svoboda, nově nabytá moc a nespokojenost se špatnou sociální situací i s vlastním životem. Jak ale podotýká historik György Litván, nebyli by úspěšní bez dělnických a revolučních výborů a jiných národních organizací, jejichž členové vytvořili paralelní mocenskou strukturu a nový správní a vojenský aparát, včetně Národních gard. A kacířsky podotýká, že bez radikálních povstalců by revoluce zahájená 23. října za několik dní skončila nějakým „polským“kompromisem a možná by se předešlo i krvavé sovětské intervenci.
Jenže co povstalec, to originální osud, vzpírající se ideologickým škatulkám. Jak do schématu uvědomělých antikomunistických bojovníků za svobodu zapadal například v roce 1958 popravený István Angyal, jenž jako dítě židovského původu přežil Osvětim a rok 1956 ho zastihl jako šestadvacetiletého, rozčarovaného bývalého komunistu, vyloučeného ze studia historie a maďarského jazyka pro jeho obdiv k filozofii marxistického revizionisty Györgye Lukácse? Angyal se stal jedním z vůdců povstalecké skupiny a od prvních okamžiků revoluci intenzivně prožíval. Snad proto, ve velké historické ironii, nechal ještě během bojů se sovětskými jednotkami vyvěsit 7. listopadu rudou vlajku na oslavu bolševické revoluce.
Zapadá sem József Szilágyi? Muž, který byl přesvědčeným antifašistou a členem komunistické strany a který se jako příslušník bezpečnostních složek podílel na sovětizaci země, aby byl po procesu s Rajkem propuštěn a v roce 1956 se stal jedním z nejbližších Nagyových spolupracovníků? Po porážce povstání byl spolu s Nagyem souzen, během soudního líčení odmítal jakoukoliv spolupráci, držel hladovku a za podněcování spiknutí byl 24. dubna 1958 popraven.
A co Pál Maléter, jenž jako voják nejprve bojoval na východní frontě proti Sovětskému svazu a poté, co se dostal do zajetí, se přihlásil k partyzánům a bojoval proti Němcům? V říjnu 1956 v hodnosti plukovníka ovládl kasárna, snažil se o dohodu mezi povstalci a jednotkami věrnými Nagyově vládě a podílel se na formování Národních gard. 3. listopadu byl jmenován generálmajorem a ministrem obrany, ve stejný den byl při jednáních se sovětskou stranou zajat šéfem KGB Ivanem Serovem. Za velezradu byl pak v roce 1958 spolu s Nagyem popraven.
Politici a politikáři
Povstalecké skupiny si vydobyly přímý vliv na politické dění a premiér Imre Nagy byl nucen s nimi uzavírat kompromisy. Povolil systém více politických stran, zrušil cenzuru a rozpustil obávanou politickou policii ÁVH. To umožnilo, aby o sobě dali vědět i ti méně odvážní. Během několika málo dnů se objevili bývalí politici i politikáři a s vidinou pádu vlády jedné strany začaly obnovovat maďarským stalinismem umrtvené politické partaje.
Byť se o to kádárovská propaganda snažila, povstání nebylo možné připsat nějaké rozvětvené podzemní síti reakcionářů, velkostatkářů a politiků komunisty poražených a zlikvidovaných stran. Na aktivní odpůrce komunistického režimu se po roce 1948 zaměřil bezpečnostní aparát a před povstáním nějaká organizovaná rezistence představující reálné ohrožení systému neexistovala. Většina maďarského národa nechtěla aktivně svrhnout režim, i když ho podle Litvána nenáviděla. Naučila se s ním ale žít a zpočátku toužila spíše po jeho humánnější verzi.
Když povstání 23. října vypuklo, počáteční národní jednota se tak opírala především o negativní vymezení vůči maďarskému stalinismu a odpor proti sovětským tankům v ulicích maďarských měst. Touhu po svobodě ale různé skupiny chápaly odlišně. Jedněm by stačilo, kdyby se po studentské demonstraci ujali moci Nagy jako premiér a János Kádár jako šéf komunistické strany a pokračovali v reformní politice. Druzí se chtěli vrátit k politicko-ekonomickému systému z období 1945–1948 a především obnovit parlamentní demokracii a multistranický systém, aby komunisté získali zdravou konkurenci. Další zase bojovali za přímou demokracii bez partajních aparátů.
Ať už z taktických důvodů – nedráždit příliš Kreml, nebo z přesvědčení ale převažovaly na socialismus orientované programy. Většina aktérů povstání odmítala „čistý“kapitalismus a soukromé vlastnictví továren a výrobních prostředků. Ani nálada mezi lidmi nebyla restauraci kapitalismu tak, jak s ním měli zkušenost před rokem 1948, respektive 1944, příliš nakloněná, jak dosvědčil výše zmiňovaný povstalec dr. Králikovi: „Niet vraj nebezpečenstva návratu kapitalizmu, lebo robotníci závody nedajú z rúk. Ani veľkostatky nedajú vytvárať. Urobia pozemkovú reformu tak, aby každý mal toľko, aby to najlepšie mohol obrobiť.“
V tomto kontextu je paradoxní, že po 4. listopadu, kdy sovětské jednotky brutálně likvidovaly odpor ozbrojených povstalců, začaly klást největší odpor nově nastolené „dělnicko-rolnické“vládě v čele s Jánosem Kádárem právě dělníci, kteří, sdruženi v dělnických výborech (munkástanácsok), převzali po zdecimovaných skupinách štafetu povstání. Zastavili práci, stávkovali a odmítali novou Kádárovu vládu uznat, dokud nesplní jejich ekonomické, ale i politické požadavky.
Není sporu, že před šedesáti lety – v říjnu 1956 – se v Maďarsku odehrála jedna z nejvýznamnějších vzpour proti komunistickým režimům ve střední a východní Evropě. Interpretace povstání se ale od té doby už vícekrát změnila a mění se vlastně dodnes. Vždy v závislosti na době, politické objednávce i ideologii. Maďarský podzim 1956 už byl vyprávěn pomocí různých příběhů,
Vykrádání mrtvých
Odvážní a většinou tragicky skončivší povstalci, kteří umírali za svobodu a nezávislost, se stali symbolem a tváří oficiálních oslav 60. výročí povstání. Bohužel symbolem vyprázdněným. V současné napjaté politické situaci v Maďarsku si autentickou revoltu uzurpovali marketingoví stratégové a proměnili ji v legitimizační prostředek establishmentu a jeho ekonomicko-politické agendy. Jak se dalo očekávat, premiér Viktor Orbán neopomněl jejich odvážné činy proti sovětské okupaci začlenit do historické tradice maďarského odporu proti útlaku a zahraničnímu vměšování, ale proměnit je i v legitimizační nástroj své protibruselské agendy.
Vtipně odhalil schizofrenii a pokrytectví ve vztahu mezi současnou vládní garniturou a přivlastněným odkazem povstání z roku 1956 „upravený“billboard oficiálních vládních oslav. Je na něm fotografie mladé dívky, Julianny Spongaové, která se jako devatenáctiletá účastnila povstání 1956. Ve vatovaném kabátě, s ošetřeným zraněním na tváři a páskou Červeného kříže na rameni symbolizuje mladí, nadšení a radikální odmítnutí stalinistického režimu nesvobody a útlaku. Vedle ní je ve dvou větách zkoncentrovaný společný program povstání, s nímž povstalci bojovali a umírali: Ať žije svoboda! Ať žije vlast! (Éljen a szabadság! Éljen a haza!). Na facebookových stránkách právě pozastaveného opozičního levicového deníku Népszabadság (jež proběhlo za podezřelých okolností a pravděpodobně za asistence Orbánovi nakloněných obchodních kruhů) někdo před slovo svoboda (szabadság) vložil slovo sajtó (tisk). Upravené heslo zní: Ať žije svoboda slova! Verbálně se hlásit k odkazu povstání je jedna věc – dostát jeho ideálům věc druhá.