Česká manga – komiksový paradox

Japonský komiks – známý především pod mírně ovocným názvem „manga“– se v průběhu posledních dvaceti let stal celosvětovým fenoménem. Jeho obrovská popularita vedla nejen k obohacení místních trhů o další překladový komiks, ale též ke vzniku svébytných „domácích manga“z per obdivovatelů japonské komiksové scény. Česko není výjimkou.

Slovo „manga“se v japonštině skládá ze dvou znaků, přičemž první z nich znamená „lehkovážný“, „povrchní“či „komický“, zatímco druhý nese prostý význam „obrázek“. V zásadě bychom tedy tento termín mohli překládat jako „komické obrázky“či „čmáranice“nakreslené jen tak pro radost či z dlouhé chvíle.

V podobném významu použil tento původně čínský termín na počátku 19. století světoznámý autor dřevořezů Kacušika Hokusai (1776–1849), který tak nazval svou sbírku humorně laděných kreseb a skic, jež byly inspirovány každodenním životem v ulicích města Edo. Právě z tohoto důvodu bývá Hokusai často nepřesně označován za „prvního autora manga“, přestože jeho kresbičky měly velmi málo společného s dnešním komiksem, jejž pro účely tohoto článku můžeme definovat jako sekvenční umění vyznačující se určitými typickými prvky jako rámeček či bublina. V této obecně známé podobě vznikl komiks v Japonsku až na samém sklonku 19. století a právě tehdy jej jeden z jeho průkopníků novinář a karikaturista Rakuten Kitazawa (1876–1955) zpropagoval pod názvem manga, jenž se rychle ujal jako označení pro veškerá komická kreslená pásma v tehdejším japonském tisku, a to bez ohledu na to, zda šlo o domácí, či zahraniční tvorbu přejatou z amerických či britských novin a časopisů.

Přestože v době před vypuknutím druhé světové války byl v Japonsku komiks považován za pouhé komické rozptýlení, jemuž nikdo nepřikládal velkou vážnost, za války se situace změnila a manga se stala nedílnou součástí militaristické propagandy. Vštěpovala dětem i dospělým prorežimní ideologii a povzbuzovala je ve jménu hroutícího se impéria k většímu výkonu na bitevním poli či během totálního nasazení v továrnách a na polích. Po roce 1945 se manga sice nakrátko vrátila k odlehčenému humornému tónu, avšak od poloviny padesátých let prodělala díky nové generaci výrazných mladých autorů zásadní přerod. Během necelých dvou desetiletí se z prvoplánově humorných komiksových pásem, určených převážně dětem, proměnila v sofistikovanou a žánrově nesmírně bohatou zábavu pro čtenáře obou pohlaví a všech věkových kategorií.

Zkuste se v tom vyznat

V průběhu osmdesátých let manga – za vydatné pomoci své souputnice anime (tj. animovaných televizních seriálů, jejichž předlohou bývá ve většině případů právě některý z mnoha komiksových seriálů, jež v Japonsku pravidelně vycházejí) – pronikla na světový komiksový trh a vydobyla si globální popularitu.

Právě v té době získal tento japonský termín, doposud označující veškerou komiksovou produkci bez ohledu na zemi původu, svůj druhý význam, neboť jím západní čtenáři začali souhrnně označovat japonský komiks, aby jej odlišili od toho amerického a evropského. I přes rostoucí celosvětovou popularitu japonské produkce však na Západ proudil jen její zlomek, nejčastěji v podobě mainstreamových hitů. A právě tato skutečnost dala posléze vzniknout i třetí významové rovině slova „manga“, jež začalo být chápáno jako označení pro komiks vyznačující se určitými svébytnými, ponejvíce výtvarnými prvky, mezi něž patří mj. typický vzhled postav, rozvržení rámečků, využití zvukomalebných slov apod., stručně řečeno určitý styl, kterým se vyznačuje především japonský komiksový mainstream.

Jenže zdaleka ne všechna komiksová produkce japonské provenience se zmíněnými prvky vyznačuje, a proto je chápání slova manga jakožto označení určitého stylu nejen nepřesné, ale zároveň poněkud diskriminující, jelikož tvorba jakéhokoliv japonského autora, jehož styl se výrazněji odlišuje od stylu mainstreamového, bývá zahraničními čtenáři odsouzena jako „divná manga“či rovnou jako „ne-manga“. V takových případech může někdy docházet i k (tragi)komickým situacím, kdy mezinárodní „manga projekty“odmítají díla japonských komiksových autorů kreslících jen trochu osobitějším stylem, vymykajícím se západní představě o tom, jak má „správná“manga vypadat.

Budeme to dělat taky tak

Rostoucí obliba japonského komiksu měla v USA i v Evropě nepopiratelně vliv na tamější tvorbu. Kromě případů, kdy se již zavedení autoři nechali ovlivnit některými jeho výtvarnými či narativními konvencemi – za všechny jmenujme Franka Millera, jehož seriál Ronin (1983–1984) se stal legendou svého druhu, či novější projekt nouvelle manga francouzského kreslíře Frédérika Boileta, založený na nenásilném skloubení tradic japonského a francouzsko-belgického komiksu –, však na přelomu osmdesátých a devadesátých let postupně vznikala v anglicky mluvících zemích i celá nová komiksová odnož – zvaná „OEL manga“.

Zkratka OEL (Original English Language) odkazovala na samu podstatu tohoto fenoménu, jíž nebyla pouhá inspirace manga, nýbrž snaha o její dokonalé napodobení. Toto úsilí se přitom zdaleka netýkalo jen vizuální podoby a mnozí autoři se snažili nalákat čtenáře na poněkud pochybnou exotiku tak, že své komiksové příběhy zasazovali do japonského prostředí, nebo do nich alespoň více či méně zdařile zakomponovávali odkazy na japonskou kulturu. Dobrým příkladem může být komediální seriál Ninja High School od Bena Dunna, jedno ze zdařilejších děl rané pro- dukce OEL manga, jímž svého času nepohrdli ani čeští premileniální fanoušci, kteří se na rozdíl od dnešní generace dostávali k opravdovému japonskému komiksu či anime jen s velkými obtížemi.

Tradice „domácí“manga se na přelomu tisíciletí postupně rozšířila i do dalších evropských zemí, zejména do Německa, Francie či Polska; mezi uznávané evropské autory se například dostala německá kreslířka Christina Plaková, jejíž tvorba – mimo jiné relativně úspěšné série Prussian Blue (2003) a Yonen Buzz (2005–2008) – snese přinejmenším po výtvarné stránce srovnání s originální japonskou produkcí. Myšlenka nejaponské manga se ujala jak navzdory hlasům kritiků, vyčítajících jí křečovitost a nedostatek originality, tak tváří v tvář skutečnosti, že se jejich vydávání nakonec ukázalo být mnohem méně výnosnou záležitostí, než nakladatelské domy zpočátku doufaly, neboť ani nejúspěšnější z domácích titulů zdaleka nedosahovaly takového prodeje jako překladová manga či (poněkud ironicky) nejrůznější učebnice kreslení pro její aspirující autory.

I přesto bychom našli projekty, jež dokázaly z populárního stylu vytěžit maximum. Důkazem může být Manga Shakespeare. Projekt téměř před deseti lety spustilo britské nakladatelství SelfMadeHero za účelem využít popularity manga ke znovuoživení zájmu o Shakespearovo dílo mezi mladými čtenáři. Nápad to sice nebyl příliš originální, jelikož japonští čtenáři se s autorovými hrami seznamovali skrze komiksové adaptace již od padesátých let minulého století, nicméně v každém případě úspěšný. Nakladatelství využilo služeb osvědčených autorů OEL manga – mezi jinými Emmy Vieceliové či Patricka Warrena – a v průběhu několika let vydalo komiksové verze čtrnácti klasických her, včetně Macbetha, Kupce benátského, Romea a Julie, Hamleta či Snu noci svatojánské, přičemž některé z adaptací byly pojaty skutečně odvážně a jejich děj byl zasazen do moderního světa, případně rovnou do tokijských ulic. Projekt se i přes nepopiratelně kolísavou úroveň výtvarného zpracování jednotlivých příběhů dočkalmezinárodního úspěchu i překladů do několika jazyků včetně češtiny – poslední tři z výše uvedených komiksů u nás v roce 2010 vydalo nakladatelství Albatros.

Vstup na nejistou půdu

Česká komiksová historie je poměrně dlouhá a rozhodně ne nezajímavá, avšak na rozdíl od sousedních zemí je náš komiksový trh poněkud chudší, což platí jak pro domácí produkci, tak pro překladový komiks a manga zvlášť – skutečně kvalitní japonská komiksová tvorba k nám pronikla teprve před několika lety amůžeme bez přehánění říci, že česká manga ji na pultech knihkupectví předehnala. Nelehkého úkolu vydávat původní manga se chopilo občanské sdružení Kobuta, které od roku 2009 pravidelně vydává sborník Vějíř a příležitostně i další fanziny a samostatné komiksy, zejména díla bratrů Jiřího a Antonína Tesařových, jejichž zatím poslední počin Tisíc masek vyšel letos v květnu.

Jak již bylo naznačeno, vystihnout onu podstatu toho, co západní čtenáři vnímají jako specifický japonský styl, není v žádném případě jednoduché a zdaleka přitom nejde jen o typický design postav, vyznačujících se obrovskýma očima a extravagantními účesy. Mezi neméně důležité prvky patří i skladba rámečků či vhodné ztvárnění zvukových efektů, které v japonském komiksu ne- musí vystihovat pouze skutečné zvuky, ale rovněž stavy a nálady, pro které čeština nezřídka nenabízí odpovídající zvukomalebné ekvivalenty. Amatérští autoři domácí manga se tak často vystavují značnému riziku, že jejich dílo bude působit nepřirozeně a toporně, v nejhorším případě dokonce nesrozumitelně.

Mnozí z autorů prvního Vějíře se o tom přesvědčili na vlastní kůži a reakce publika byly někdy až kruté. Zároveň si však tento počin získal i nezanedbatelné množství příznivců, kteří nejenže dovedli ocenit upřímně míněnou snahu o vytvoření nového stylu, ale dokonce se nezřídka nechali inspirovat k vlastní tvorbě. Vbrzku tak následoval další sborník a od té doby vydává Kobuta každý rok sbírku krátkých komiksových povídek či samostatných stripů, mezi jejichž autory patří jak osvědčení kreslíři, tak úplní nováčci. Výtvarná kvalita je tím pádem pokaždé kolísavá, avšak obecně se dá říci, že celková úroveň sborníku jeví rostoucí tendenci. Mezi autory, jejichž tvorba vzbuzuje pozitivní ohlas, patří například kreslířka publikující pod pseudonymem Suwi, která si v roce 2011 vybudovala vizuálně působivý a takřka lyrický styl, jenž by si jistě našel příznivce i mimo okruh fanoušků manga.

Na tomto místě je ovšem třeba připomenout, že Vějíř o přízeň běžného čtenáře primárně neusiluje – jeho cílem je poskytovat prostor (polo)amatérským autorům hlásícím se i k sebemenší inspiraci japonským komiksem, dovolit jim vyzkoušet svémožnosti a neustále se zlepšovat. Čtenáři pak nabízí poutavý průřez amatérskou komiksovou tvorbou, která sice může trpět nevyvážeností, zato však zaujme obrovskou rozmanitostí žánrů a stylů – a v neposlední řadě i nebývalou tvůrčí svobodou, kterou svým autorům uděluje jen málokterá platforma. I tato skutečnost může být odpovědí těm, kdo českou manga a priori odsuzují jako bezduché napodobování japonského komiksového umění.

Česká komiksová historie je poměrně dlouhá a rozhodně ne nezajímavá. Na rozdíl od sousedních zemí je však náš komiksový trh chudší, což platí zvlášť pro manga.