Sklizeno a vyčerpáno až do mrtě
šenosti nevznikly. Jedině sbírka povídek Staženi z kůže ze tmy vycházíme (rovněž 2007) nevykazovala takto prokazatelné osobní zřídlo; Dutka se v ní – v rámci své tvorby názorově vůbec nejostřeji – vyrovnával se „zalígrováním“vlasti, k němuž došlo po únoru 1948 a na něž jeho rodina citelně doplatila; texty té sbírky pojal jako skici o zlu, jako zprávy o rozdělení společnosti na buď/anebo.
Název nynější sbírky sedmnácti textů Matka vzala roha vzhledem k výše řečenému napovídá, že Dutka se opět vrátil do poúnorového času, k matčině útěku a opuštění republiky. A to přesto, že pisateli této recenze roku 2003 v interview na otázku, zda by nechtěl zbeletrizovat právě tento matčin čin, který 11. března 1950 realizovala spolu s Věrou Benešovou, odsouzenou na dvacet let, Dutka odmítavě odpověděl: „V tom příběhu hraje tolik šťastných náhod, že by vypadal jako mizerně vymyšlený. Představte si propašovat do ženské basy horolezecké lano! Dvě záchodová okénka v celé věznici neměla mříže, ačkoliv budova byla obehnaná pětimetrovou zdí. Ten večer odjel bachař domů do blízké vsi. Součástí plánu bylo opít spolubydlící, aby byl dostatek času k útěku, což se celkem povedlo – 11. března, datum narození mé matky –, a tak dále. Všechny informace jsem si přivezl až po dvaceti letech z Austrálie, kam se matka nakonec dostala.“
Úvodní, nejdelší a titulní text paperbacku tedy dokládá, že Dutka se přece jen pokusil o zpracování příběhu, v němž matka a její spoluvězeňkyně měly kopu štěstí, když za pomoci bratra dr. Benešové překonaly vězeňské zdi a posléze i státní hranice. Zatímco texty v debutu U útulku 5 byly jazykově expresivní – spisovatel tehdy vložil do úst vypravěče směsici obecné češtiny, jihomoravského dialektu a tzv. krobótštiny (mluva někdejšího rakousko-moravského pohraničí, mísící němčinu, jidiš, maďarské výrazy a místní nářečí) –, nyní v celé knize, nejen v titulní próze Matka vzala roha, Dutka píše jazykem uměřenějším, směsí spisovné a hovorové češtiny, jíž podává zprávu, jak to celé tenkrát proběhlo.
Přestal tedy autorsky pochybovat, trápit se, že matčin příběh vyzní jako křečovitá vymyšlenost, a docela prostě, s nejnutnější mírou fabulace, předkládá, co se v březnu 1950 stalo. Vyšlo mu to. Nicméně znalost knihy U útulku 5 je pro čtená- ře titulní povídky letošního svazku velikou předností, protože ty děje spolu úzce souvisí. Kdo nebude obeznámen s autorovým debutem, může na něho čtyřicetistránkový titulní text působit přece jen jako skica dalekosáhlých událostí.
Ostatních šestnáct povídkových čísel je podstatně kratšího rozsahu. Hned to následující – Mám pár rad, jež mi pomáhaly v dětském domově přežít – spočívá pouze v jedenácti aforistických jedno- či dvouřádkových radách. Tady je provázanost s prvotinou už mimo diskusi – a nejspíš měl tento útvar zůstat i mimo letošní svazek. Následuje čtrnáct vždy několikastránkových povídek a téměř ve všech autor čerpá s různou mírou prokazatelnosti ze své zkušenosti ať studenta v hlavním městě, jímž byl v šedesátých letech, tak z australských zážitků; ale jsou tu i čísla zasazená do polistopadové reality.
Prakticky v každém tom textu Dutka prokazuje svoji řemeslnou schopnost vytvořit koncentrovaný, neupovídaný obraz určité životní situace, zužitkovat osobní zkušenost v obraz obecnějšího významu. V závěrečném čísle Volné hroby se vypravěč opět ve vzpomínce vrací ke zvykům v rodině, do níž přišel (musel chodit pravidelně zalévat hroby, které vlastnila), a přes tuto evokaci se za použití špetky melancholie a hrudky sarkasmu dostává ke svému vlastnímu stáří a smrtelnosti. Oblouk je tudíž sepnut.
Zdá se, že svazkem Matka vzala roha si Edgar Dutka v roce svých pětasedmdesátin autorsky definitivně vyřídil účty, jež mu vystavily matka a poúnorový režim. V dobrém doplnil svůj debut. A kdyby někdy mělo dojít k jeho reedici, přinejmenším o titulní text letošní sbírky by mohl být rozšířen, jakkoliv ten je psán jiným stylem než „dryáčnické“texty prvotiny. Ta zůstává, spolu s románem Slečno, ras přichází, jeho zásadním dílem.
Variace profesionála
Nový titul o dvě desetiletí mladšího Michala Viewegha (* 1962) Melouch je oděn do červeného přebalu, který lze jen s notnou dávkou dobré vůle považovat za sofistikovaný. Titulní retrofotku jakési časopisecké krasavice v kožichu grafické studio ReDesign (konkrétní grafik neuveden) zvolilo zřejmě jako ironický vstup do světa filmových příběhů pro masy, který je jedním z určujících prvků této Vieweghovy novely. Jenže jak si ta obálka s křiklavostí pohrává, tak zároveň opravdu i křiklavá je – a tlačí svazek k ještě většímu popu, než jakým text Melouchu je a než za jaký ho autor, doufejme, chtěl mít.
Vypravěčem Melouchu je spisovatel a scenárista Michal, který se sešel se slovenským filmovým producentem Jožem a líčí mu příběh, jenž by se dal zfilmovat. Dějištěm je především město Sázava. Jožo je na návštěvě u Michala, jedí, pijí, povídají si, procházejí se okolím, kde spisovatel producentovi ukazuje místa činů, které se v tom příběhu stanou. Viewegh velmi zručně a lehkonoze kombinuje hovory obou mužů, jejich špičkování se, různost jejich pohledů na využitelnost toho či onoho detailu v příštím možném snímku s filmovým příběhem samotným, který Michal – neustále přerušován pragmatickým Jožem – ze sebe souká. Viewegh tu Michalovu kriminálnickou love story krasavce Rocca, prcka Trefy a femme fatale Violy umně dávkuje, čtenář je na story pro biják čím dál více zvědav – a ona také v Melouchu v konci převáží.
Nedlouhý, do pětadvaceti kapitol naporcovaný a řídce vysázený Melouch (prodávaný za ne úplně lidovou cenu) je demonstrací řemesla, bublinkovým nápojem oslavujícím sám fakt a fenomén vyprávění. Jako motto si Viewegh vybral slova anglického spisovatele Juliana Barnese, že „román vyslovuje dobře formulované lži, jež v sobě obsahují tvrdou pravdu“. Kromě toho, že Melouch téměř vzorově splňuje kritéria, která literární teorie vytyčila pro útvar zvaný novela, ale to tu není příliš podstatné (a nemá smysl zde danou terminologii dokládat), bohužel „tvrdá pravda“se ve Vieweghově novince prostě nevyskytuje.
Je to text-hra, rozkošnická zkouška, že autorovi jeho vnitřní „psací stroj“funguje, ale nejde o (smíchem a ironií) rafinovaně zamaskované sdělení těžkých skutečností a pravd o životě. Je to svižné vyprávění o psaní, na samu mez únosnosti rozvinutá, vzhledem k vložené matérii naprosto dočerpaná rozprava o jedné kompoziční metodě. Melouch určitě nepřináleží k autorovým nejvýznamnějším knihám.
Dva nesporně schopní prozaici – Edgar Dutka a Michal Viewegh – vydali nové knihy. Oba ty svazky jsou nezastíraně autobiografické a oba autoři v nich pokračují v tom, co v předešlých svých prózách již probírali. Ale ani jeden z nich není úplným otrokem autopsie. Zdá se, že tímhle svazkem si Edgar Dutka v roce svých pětasedmdesátých narozenin autorsky definitivně vyřídil účty, které mu vystavily matka a poúnorový režim.