Galerijní siločáry v Mikulově
V mikulovském podzámčí se nachází pozoruhodná stavba – Galerie Závodný –, která sama o sobě stojí za vidění. Už jen do 5. listopadu je zde možno navštívit výstavu maďarského umělce Jánoše Megyika.
Galerie Závodný má v sobě kouzlo staveb jižní Evropy, které nejlépe v současném obecném povědomí reprezentuje portugalská architektura v čele s všeobecně uznávanými osobnostmi Álvarem Sizou a jeho následovníkem Eduardem Souto de Mourou.
Dům v Mikulově byl v roce 2012 oceněn nejvyšší tuzemskou cenou Grand Prix architektů v kategorii novostavba. Autorem však není nikdo z očekávatelných jmen malé české architektonické scény. Zdařilou stavbu navrhl architekt Štěpán Děnge, jehož ateliér stojí jen pár
Jánoš Megyik používá ve své tvorbě minimální prostředky, vytváří iluzi skládání ploch, které však působí překvapivě lehce, a doplňuje je rozměrnými fotogramy
noše Megyika (1938), který odešel z rodné země v politicky napjaté situaci v roce 1956 a prožil velkou část svého života ve Vídni. Autor ve své tvorbě volně kombinuje malbu, kresbu, sochařství a architekturu. V Maďarsku se jedná o uznávanou osobnost, což dokládá i retrospektiva v budapešťském Ludwig Museu v roce 2012.
Megyik vMikulově vychází z toho, že lineární perspektiva renesančního malířství počítala s jedním bodem, ze kterého bude iluze prostoru dokonalá, jak je to třeba zřejmé na Massaciově fresce Svaté trojice, která je v kostele SantaMaria Novella ve Florencii. Megyikovo pojetí je ale jiné, rozvíjí linie do skutečného prostoru, opouští plochu, avšak přitom vytváří v daném systému další iluzivní prostorové vztahy.
Jsou to hmatatelné linie, které divák sleduje z různých úhlů při pohybu galerií amění semu přirozeně sledovaná prostorová iluze. Návaznost na ruské konstruktivisty, konkrétní umění i prvky minimalismu je myslím zřejmá, avšak stejně tak jasné je, že výstava představuje vyspělou autonomní tvorbu. Autor v názvech svých děl odkazuje na Paula Cézanna či Blaise Pascala. Nejsou to však vypočítavé tahy, jejichž cílem by mělo být, aby umělec vypadal chytře a zajímavě.
Jánoš Megyik používá ve své tvorbě minimální prostředky, vytváří iluzi skládání ploch, které ale působí překvapivě lehce, a doplňuje je rozměrnými fotogramy. Ty působí jako spletité čáry půdorysů, což odpovídá autorovu zájmu o půdorysy, jež zpracoval ve svých předcho- zích projektech, jako je třeba Santa Maria Novella (1981–82). V tomto díle se linie půdorysů florentského kláštera překrývají a vystupují z plochy do prostoru a toto vystupování je dominantním pohybem, který divák sleduje ve druhém podlaží galerie. Zde se nachází díla, na nichž dřevěné konstrukce výrazně překračují plochu a vše graduje v systému linií, procházejících celým podlažím.
Jánoš Megyik, Galerie Závodný, Mikulov, do 5. listopadu