Tim Simenon léta nahrával alba, která se prodávala po milionech.

Bez pseudonymu produkoval nahrávky Neneh Cherry, Sinéad O’Connorové nebo Depeche Mode, spolupracoval s Davidem Bowiem a Björk.

LN Jak se stane, že někdo, kdo hraje celosvětovou šňůru s Depeche Mode a prodává spoustu desek, skončí v Praze v bistru s masovými kuličkami?

Je to nejspíš změna životního kurzu. Jinak to asi nemůžu popsat. Šestadvacet let jsem dělal muziku, remixy, dýdžejoval... A pak mě to prostě přestalo bavit. Tím tedy nechci říct, že už mě muzika absolutně nezajímá. Možná naopak: od doby, co nehraju, jsem mnohem větší hudební fanoušek, než jsem býval. Když jsem dělal muziku jako práci, věnoval jsem jí tolik času, že už jsem si ji nedokázal užít jako prosté potěšení. Možná mi chybělo i vzrušení, které jsem cítil v prvních letech. Rutina je nebezpečí i té nejkreativnější branže.

LN Jak proces odchodu od muziky do kuchyně vypadal? Bylo to náhlé rozhodnutí, nebo jste se k němu dostával postupně?

Trvalo to asi dva roky, kdy jsem si říkal, že potřebuji pořádnou změnu. Začít dělat něco úplně jiného. A jedna z věcí, které mě vždycky bavily, bylo vaření, řešení věcí kolem kuchyně, zkoušení nových postupů a receptů. Ve stejné době jsem se začal vracet do Prahy. Poprvé jsem se sem dostal jako dýdžej, když jsem jel turné s Depeche Mode, za těch pár dní se mi tu zalíbilo. Když jsem se pak přestěhoval do Vídně, měl jsem to blíž, a tak jsem se znova a znova vracel a potkal jsem Luďka Netušila, který dělal v restauraci Divinis, kam jsem rád chodil. Začali jsme se bavit, hodiny jsme vedli diskuse a nakonec jsme se dohodli, že bychom se mohli do něčeho pustit společně...

LN ... a dospěli jste k masovým kuličkám.

Nebyl to první nápad, hledali jsme, co na trhu chybí. Přemýšleli jsme o pizze, burgerech, ale těch tu už byla spousta. Chtěli jsme něco originálního. Masové kuličky jsou zábavné jídlo a taky