Soudíme se s rodinným příslušníkem

Souzení není rychlá, levná ani příjemná záležitost a takřka nikdo se nesoudí rád. Soudy stojí peníze, protože je obvykle třeba předem zaplatit soudní poplatek a advokáta, bez něhož se řada soudních sporů neobejde.

Navíc je potřeba počítat s tím, že na soudní jednání si budete muset vzít dovolenou – konají se totiž jen v pracovní dny od 8 do 16 hodin. Řada účastníků soudní řízení špatně snáší, nevalně spí a vůbec jim soudní spory kazí dobrou náladu. Výše uvedené vysvitne ještě výrazněji, pokud je žalovanou stranou rodinný příslušník.

Emoce soudní jednání vždy kompliku- jí, proto obchodní a pracovní spory bývají klidnější, zatímco vnášení osobních vztahů a citů do soudního jednání jen dál zatemňuje mozek jeho účastníkům, kteří pak zahlcují soud zbytečnými tvrzeními a nejsou schopni se soustředit na podstatu věci.

Může osoba blízká svědčit?

Soud s rodinným příslušníkem se řídí stejnými pravidly, jako když proti sobě v soudní síni stojí dva cizí subjekty nebo dvě firmy. Někdy účastníky udivuje, že soud vyslýchá blízkou osobu a jejím tvrzením uvěří, ale nikdo (ani manžel, bratr nebo potomek) není předem vyloučen z podání výpovědi a v soudním řízení běžně může svědčit. Je pak otázkou pro soud, zda výpovědi blízké osoby uvěřil, anebo zda ji považuje za lživou.

Soudní řízení mezi příbuznými však obvykle rodiny rozdělí. Pokud je jeho podstatou rodinný spor, volá každá strana k soudu svůj okruh svědků, kteří velmi často před soudem vypovídají odlišně. Tak se stane, že se rodina rozdělí na dvě části a každá část podporuje toho svého oblíbeného příbuzného. Soudní spor o banální věc nevelké finanční hodnoty (například jediný obraz po babičce nebo starý a poškozený nábytek) dokáže otrávit rodinné vztahy na mnoho let.

Moudrý rodinný příslušník někdy nechce do sporu svým svědectvím zasahovat. Občanský soudní řád ovšem hovoří jednoznačně: každý předvolaný je povinen se na vyzvání dostavit k soudu a svědčit k věci, o níž se vede soudní řízení. Ovšemže je možné se z jednání omluvit, před soudem však svědek nesmí lhát, vymýšlet si a ani nic zamlčovat.

Jinou věcí je, že nikdo není povinen si vše a na věky věků pamatovat. Odmítnout vypovídat je možné jen z obavy z trestního stíhání, které by hrozilo svědkovi samému nebo osobě jemu blízké. O důvodech odepření výpovědi ovšem rozhoduje soud.