Za vším hledej kočku
Zmíněné dvě hry mají mnoho společného – autor používá odkazy na jiná díla, především ty z popkulturního světa, nadsázku a humor proplétá s patosem a záměrnou trapností, jeho jazyk je hravý. Vlastně je až s podivem, co vše dokáže do svých textů zakomponovat, a ty přesto nepůsobí přesyceně. Mírně šíleně však ano, zároveň jsou ale v obou zachyceny i podstatné okamžiky českých dějin.
V Atomové kočičce je k minulosti pietnější. Zatímco po hororově-parodických Bobřících (režie Jan Frič) se rozhořely vášně a zástupci skautů chtěli Divadlo pod Palmovkou zažalovat za újmu na cti, v Atomové kočičce, vzývající sci-fi žánry a sitcomy, sametovou revoluci líčí a také sám režíruje s větší tklivostí. V jistém okamžiku se začnete obávat, že studenti budou podávat květiny Veřejné bezpečnosti – stane se tak. A nechybí ani Modlitba pro Martu. Ale to k tématu prostě patří a patosu je tak akorát. Dojemně a zároveň vtipně působí také setkání s Václavem Havlem (Zdeněk Kupka velice dobře státníka a dramatika napodobuje, ale nesklouzává ke zbytečné parodii). Ve vlaku ho studenti, kteří přicestovali z jiné časové dimenze, okradou, aby mohli spasit svět. A on zase skončí za mřížemi. Jako bonus ho aspoň naučí používat „véčko“. A pak se dostávame na vyšetřovnu, kde je potrhlý, roztomilý a nadprůměrně inteligentní Márty (Matěj Nechvátal) z budoucnosti brutálně vyslýchán, aby se stal Martinem Šmídem... (Možná je tedy na jednu žalobu zaděláno.) A tak je to pořád, stále jsme překvapováni novými nápady a zvraty, jen v rychlosti – nechybí červí díra v pračce, Nagy se Žbirkou, úlisný Kocour (Ladislav Dušek) tak trochu s vizáží hodně dávného Nicka Cavea, který ale samozřejmě není kocourem Mikešem, nýbrž někým mnohem důležitějším.
Herec Tomáš Dianiška se pozvolna, ale jistě stává významným českým dramatikem. Po Mlčení bobříků v Divadle pod Palmovkou je Atomová kočička v libereckém Malém divadle jeho dalším divadelním sukcesem.
Po přestávce přituhne
Inscenace v první části klame, je vystavěna „jen“jako potrhlá sci-fi komedie, která je založena na slovním humoru (žehlicí prkno je například nazváno snowboardem, jenž si našel uplatnění) i na tom situačním (zkuste si představit, jak se vaří špagety na kolejích). Připomíná Comeback a Teorii velké třesku v jednom a odkazuje třeba na Červeného trpaslíka... Po přestávce však začíná pozvolna přituhovat – skupina vědátorů z liberecké Technické univerzity se vrací do minulosti, do listopadových dnů roku 1989. Navíc se stávají hybateli převratu. Vše je opředeno retro atmosférou – od kostýmů po songy, které živě zpívají různí herci za doprovodu kapely (Jakub Hlobil – kytara, Jan Nikendey – bicí a Eliška Jansová – saxofon). Pak se opět vracíme do roku 2016 a k odlehčení. Škoda jen, že inscenace má několik konců.
Dianiška – režisér ukázal, že umí skvěle vybudovat atmosféru jednotlivých situací a diváky neustále překvapovat. Společně se scénografkou Lenkou Odvárkovou navíc vytvořili několik hracích prostor a poměrně spletitý děj tak dobře strukturovali.
Pravděpodobně by bylo dobré aspoň na závěr prozradit, co znamená Atomová kočička z názvu inscenace. Domnívám se však, že podnětnější bude ponechat to jako jedno z mála tajemství. Pro ty zvídavější, kteří rádi četli Abíčko, řečeno slovy inscenace, bude lepší, když se to dozví až v libereckém divadle.
Tomáš Dianiška: Atomová kočička