Nenápadný půvab menšího zla

Slova o volbě mezi dvěma zly jsou klišé. O souboji Clintonová–Trump však platí

Vnepřetržitém informačním toku, se stále kratší životností jednotlivých zpráv, vypadá letošní americká prezidentská kampaň jako jízda na divoké horské dráze. Jeden týden má demokratická kandidátka Hillary Clintonová dvouciferný náskok, a je loženou vítězkou. Ale převalí se víkend, před kterým FBI zvedla z popela aféru s e-maily, a vše je jinak. Titulky hlásí, že do vedení jde republikán Donald Trump.

Ve skutečnosti je to jednodušší i složitější zároveň. V dlouhodobém trendu, řekněme od května, kdy skončily stranické primárky, z nichž vzešli oba vítězní kandidáti, je celý souboj až obdivuhodně klidný. Vezmeme-li nejvěrohodnější zdroj průzkumů, kterým je pro americké i zahraniční novináře web RealClear Politics, kde sestavují průměr ze všech dílčích šetření, tak Hillary Clintonová více méně setrvale vede. Její náskok ve středu činil 2,2 procenta a stále by ji měl stačit na vítězství. Většinový volební systém s přepočtem lidového hlasování na „volitele“(čili body) za jednotlivé státy už předem favorizuje demokraty a z prostého sčítání možných bodových zisků vypadá Trumpova cesta k nutné vítězné hranici 270 neprůchodně.

Brexit po americku

Ale teď k té složitější části. Z průběžného sledování průzkumů je patrné, že Trump se už několikrát výrazně propadl až na dvouciferný rozdíl, ale pak se vždy vrátil do těsnějšího závěsu za Clintonovou. Dokázal takto „vybalancovat“i aféru se svými sexuálnímu úlety. Je zde tedy skupina voličů, kteří zápasí s hlasem pro Trumpa, on sám je svými excesy vždy trochu zapudí, ale oni se pak k němu přes všechny pochyby vrátí. Protože najít pozitivní důvody, proč volit Clintonovou, je pro ně ještě těžší.

Ani tato skupina, i kdyby většinově dala hlas Trumpovi, by mu sice na vítězství nestačila, jenže je příkladem, a zároveň jen jednou z více neznámých, které do výše zmíněných jednoduchých počtů letos mohou vstoupit. Není náhoda, že američtí analytici a komentátoři tak často zmiňují brexit. Brexit a Trumpův fenomén nejen čerpají z podobných zdrojů (odpor proti imigraci a politickému establishmentu), ale ve finále by mohly mít stejnou zápletku. Průzkumy před brexitem byly nespolehlivé, nezachytily skutečný stav, patrně i kvůli tomu, že ne všichni oslovení v nich odpovídali pravdivě. Samotný výsledek pak ovlivnilo to, že mladší lidé se neobtěžovali k referendu přijít. A oba tyto prvky mohou figurovat i v americké kampani.

Ze stávajících průzkumů už přinejmenším víme, že mladí voliči nejsou tak „nastartováni“, jako když před osmi, respektive čtyřmi lety volili Obamu, a ani tehdy ostatně nebyla jejich účast závratně vysoká. To platilo spíše o Afroameričanech, kteří měli v roce 2012 dokonce vyšší (podílově) účast než bílí voliči, ale kteří letos také nejsou už tolik motivováni. A naopak si lze představit, že Donald Trump letos dokáže dostat k urnám o dost více voličů, kteří patří k jeho základnímu potenciálu, ale kteří v uplynulých volbách vykazovali poměrně slabou volební morálku. Totiž bílé, méně vzdělané muže. Muselo by jít sice o výrazný zdvih jejich účasti, aby to v některých státech vůbec mohlo překlopit výsledek, ale právě se zkušeností brexitu nelze ani to vyloučit.

Se zapáchajícím volebním lístkem

Mluvíme-li o neznámých ve výsledné rovnici, tak tou zcela klíčovou je pak fakt, že v každém případě půjde o negativní volbu. O tom, že voliči se rozhodují mezi dvěma zly, se píše před každými druhými volbami různě po světě, až to zní jako klišé. Ale v letošních amerických prezidentských volbách je to opravdu tak, a je to vidět všude. V průzkumech, v náhodných rozhovorech s voliči, ať už přímo v USA, nebo s pražskými expaty. Mnozí půjdou volit, a budou si při tom držet nos před zápachem ze svého lístku, někteří přiznávají, že tyhle volby vynechají a jiní napíší na lístek jiného, „třetího“, kandidáta.

Moderní americká historie nezná prezidentský souboj, kdy byli oba kandidáti tak neoblíbení. Sice z různých důvodů, ale ve výsledku to vypadá tak, že i mezi voliči, kteří podle jednoho z průzkumů chtějí hlasovat po Clintonovou, je o 13 procent více těch, pro které by to neměla být „pozitivní“volba, ale pesimistický hlas z odevzdanosti.

A pokud jsme na začátku zmínili, že základní trend souboje je setrvalý, tak to platí i o jiném ukazateli než jsou preference kandidátů. Když Trump loni v červnu zahájil kampaň, myslelo si 63 procent Američanů, že jejich země se ubírá špatným směrem. Teď, pár dní před volbami, je tento poměr úplně stejný.

Clintonová je stále favoritkou, ale nikdo nemůže vyloučit, že přijde „dokonalá bouře“, v které se všechny neznámé obrátí proti ní. Brexit ukázal, že negativní volby jsou nevyzpytatelné a že riskantní krok do neznáma může být přitažlivější než realita všedního, ustaraného, šedivého dne.