Co s nemocí šílených psavců

Slovo radikál dnes působí podobně jako ve středověku kacíř či neznaboh: prostě někdo, kdo hájí myšlenky, ba činy ohrožující navyklý řád západního světa. V této roli jsou teď pro někoho radikální islamisté, pro jiného jejich radikální odpůrci: národovci, šovinisté, reakcionáři, tmáři, bigoti (nehodící se laskavě škrtněte). Ale k tomu přichází nový fenomén. Přináší ho éra IT a sociálních médií, zejména Facebooku a Twitteru. Na nich se radikály stávají i renomovaní pisatelé a novináři. To je novinka.

Jan Fleischhauer se na Spiegel Online ptá: „Co se odehrává v lidech, kteří nad sebou u počítače pro maličkosti ztrácejí kontrolu?“Tu otázku opírá o konkrétní příklady z prostředí zavedených novin. Právě to je pro nový jev příznačné. Těžko někoho překvapí, že na Facebooku se radikálně projevují umanutí mladíci. Ale překvapit může fakt, že se tak chovají i lidé ve věku 40, 50 či 60 let, kteří v zaměstnání píší seriózní články.

Novinář Alan Posener z listu Die Welt napsal na Facebooku, že v redakci deníku Süddeutsche Zeitung pracují lidé s charakterem sviní. Pak se rovněž na Facebooku omluvil jak těm, kteří se mohli cítit postiženi, tak prasatům: inteligentním, dobromyslným, příjemným zvířatům. Ale obecně vzato postupuje tak, jako by to vše – urážky i omluvy – prostě musel psát.

Publicista Akif Pirincci se na Facebooku změnil z ceněného autora knih v berserka (to byli vikingští válečníci, kteří bojovali ve stavu vytržení s pěnou u úst). Bylo prý možné sledovat jeho postupující radikalizaci, neboť potlesk (lajky) radikálních fanoušků na síti byl pro něj důležitější než názor seriózních, leč tichých čtenářů.

Někteří z postižených si to sami uvědomují. Novinář Harald Martenstein v listu Die Zeit oznámil, že si sám uložil zákaz Twitteru, neboť na tomto médiu za sebe nemůže ručit. Tomu se říká pěkný a poctivý coming out.

Fleischhauer v tom všem spatřuje fenomén závislosti, o níž toho ještě moc nevíme a teprve pro ni hledáme název. Analogicky k „nemoci šílených krav“navrhuje „šílenství Facebooku a Twitteru“. Vědci zjistili, že lajky spatřené na vlastním facebookovém profilu dráždí totéž mozkové centrum, které se aktivuje, sníme-li něco sladkého. Jinak řečeno: jakmile lajk signalizuje naše uznání, uvolní se dopamin, který působí jako záblesk. Je to zatím jen spekulace, ale závislost na počtu lajků může ovlivnit trvalé změny v mozku.

Vědci zjistili, že lajky spatřené na vlastním facebookovém profilu dráždí totéž mozkové centrum, které se aktivuje, sníme-li něco sladkého. Jinak řečeno: jakmile lajk signalizuje naše uznání, uvolní se dopamin, který působí jako záblesk.

Každý má nějakou neřest vyvolávající menší či větší závislost. Autor těchto řádků si může dovolit jistý alibismus. Co se týče „nemoci šílených psavců“, je totiž z obliga už proto, že se sociálním médiím vyhýbá a vystačí si s tabakismem. Jistě, i konzumace tabáku může měnit jisté struktury v mozku. Ale tím spíše není důvod dráždit je navíc Facebookem, že.