Láska k Číně bez mandátu
Zahraničněpolitická orientace prosazovaná ČSSD je v rozporu s jejím volebním programem
Bývalý ministr spravedlnosti Jan Kalvoda popsal ve svém textu Výstřelek komické servility (LN 24. 10.), v čem počínání nejvyšších ústavních činitelů, pro něž lidová tvořivost vymyslela vtipné označení „gang čtyř“, odporuje ústavě České republiky. Není to však jediný dokument, který je v rozporu s aktuálním počínáním nejvyšších představitelů ČSSD. Obdobný protiklad (nebo možná ještě větší) nalezneme i v jiném textu, tentokrát z provenience samotné ČSSD – v jejím volebním programu, jenž nese datum 18. září 2013.
O změně orientace ani slovo
Z úst vládních politiků často slýcháme, že jejich počínání vychází z mandátu, který jim udělili občané v parlamentních volbách. Méně často už slyšíme o naplňování programu, na základě kterého byli občany do zákonodárného sboru (a potažmo do vlády) zvoleni. Otevře-li dnes občan volební program ČSSD ze září 2013, musí nabýt dojmu, že čte vědecko-fantastickou literaturu, či spíše – text nepříliš vydařené frašky. Nebudu zatěžovat čtenáře osobními pocity zaměstnance veřejné vysoké školy nacházejícího po třinácti letech praxe na výplatní pásce částku, již na billboardech nabízejí obchodní řetězce nově příchozím prodavačkám, když čte věty typu „podle ekonomických možností státu se zasadíme o zvyšování mezd zaměstnanců ve školství“nebo „ve spoluprá- ci s pedagogickými fakultami se zasadíme o zlepšení přípravy učitelů na jejich profesi“. Soustředím se nyní pouze na oblast zahraniční politiky.
Kdo by očekával, že zde bude deklarováno sbližování s Čínou, bude zklamán. Jméno této země, ba dokonce ani kontinentu, na kterém leží, v celém programu nenajdeme. Zato se zde dočteme, že „Česká republika bude aktivním a zodpovědným členem Evropské unie a Severoatlantické aliance. Budeme rozvíjet spojeneckou spolupráci s nejbližšími sousedy, posilovat ambice Evropské unie a její schopnost zvládat krize a aktivně jim předcházet a posilovat vzájemně prospěšné spojenectví mezi USA a Evropou v bezpečnostní oblasti“. Za pozornost též stojí konstatování „za klíčový pokládáme rozvoj dobrých vztahů se sousedními zeměmi (Slovenskem, Německem, Rakouskem a Polskem)“, po němž následuje věta „Pro prosazování politiky lidských práv budeme klást důraz na sociální a ekonomická práva. Občanská práva a ekonomický rozvoj od sebe nelze oddělit“. Ani slovo o tom, že sociální demokraté po svém nástupu do Strakovy akademie budou iniciovat změ- nu zahraničněpolitické orientace republiky, ani slovo o „strategickém partnerství“s Čínou či o nadřazenosti ekonomických zájmů nad problematikou lidských práv. Pod tímto programem sice nenajdeme podpisy, ale podobenky, a to mimo jiné Bohuslava Sobotky, Jana Hamáčka a Lubomíra Zaorálka. Představitelé ČSSD by zajisté byli dnes rádi, aby tento dokument zmizel v orwellovské „jámě pamětnici“, ale naštěstí naše společnost ještě není po čínském vzoru dostatečně „stabilizovaná“. Z vyjádření představitelů ČSSD z posledních dnů mám znepokojující dojem, že nehájí zájmy své země, ale zájmy své strany.
Zeptejte se voličů
Jsem přesvědčen, že zahraničněpolitická orientace nastolená ČSSD, jejíž součástí je i požadavek Lubomíra Zaorálka, aby se ministři české vlády nescházeli s dalajlamou, je v rozporu s programem, se kterým ČSSD uspěla ve volbách v říjnu 2013. Chce-li nyní tuto orientaci prosadit, bylo by férové tak učinit až poté, co bude tento program schválen v nových parlamentních volbách samotnými voliči. Zahraniční politika je plně v kompetenci vlády, nicméně k budování „strategického partnerství“s Čínou nemá ČSSD podle mého názoru mandát od voličů. Na závěr si jen dovolím malé přání – kéž by se opět vrátily doby, kdy vrcholní politikové této země považovali za čest nikoliv setkání s diktátory, ale s nositeli Nobelovy ceny za mír.