Dalmatinská výzva k neškatulkování

ernobílé vidění světa, povrchní přístup, zjednodušené konstrukce – to vše přiživované oběma stranami sporu zvětšuje jen příkopy mezi lidmi a hysterií. To se projevuje osočováním, značkováním, někdy i urážením, stigmatizací, či dokonce ukončováním přátelství. Příkladů tohoto umělého dělení na dobro a zlo, správné a nesprávné, spravedlivé a nespravedlivé, signatáře a nesignatáře různých výzev s tím, že v meziprostoru je jen vakuum, najdeme v posledních třech letech nespočet. Věci jsou ovšem komplikovanější, košatější, barevnější.

Aktuálně toto někdy až infantilní dělení vidíme u kauzy neudělení vyznamenání pro Jiřího Bradyho, která toto členění odhalila v plné nahotě. Samotný pan Brady se pak stává pouhým nástrojem souboje dvou nesmiřitelných táborů. Hysterie a vzájemná nevraživost roste do nebe. Opravdu je to tak, že člověk patří buď nekriticky na Hrad, anebo od prezidentských voleb do prohrou nesmířeného tábora v podhradí?

Nesouhlasím s jednáním a chováním prezidenta Zemana ve vztahu ke státním vyznamenáním, a to už od doby jeho konfliktu s rektory českých univerzit, stejně tak je mi nepochopitelná jeho neochota, nechuť či absence sebereflexe, pokud jde o kauzu Peroutka. Zároveň je mi ovšem cizí zneužívání a politická agitka permanentních revolucionářů a samozvaných obránců svobody slova, kteří se vždy v téměř totožné sestavě vyrojí jako jediní autentičtí obhájci naší nové demokracie. Obě strany nám pak v řinčení zbraní namlouvají – a to třeba tím, že nás označí za příznivce druhého tábora v momentě, kdy s nimi stoprocentně nesouhlasíme –, že uprostřed, mezi nimi nic neexistuje. To je ale, podle mého hlubokého přesvědčení, velký omyl.

Nepatřím ani k zemanovcům, ani do tábora „soustavný antizeman“, a i přesto mohu mít jasné stanovisko, kritizuji byrokratickou hydru Bruselu, z čehož nevyplývá, že jsem příznivcem Moskvy, nelíbí se mi podlézání velmocím, z čehož nelze usuzovat, že jsem rusofil, příznivec Číny nebo naopak imperialista, nesouhlasím se současnou imigrační politikou Evropy, z čehož ale neplyne, že jsem netolerantní a sobecký maloměšťák. Jsem bytostně přesvědčen, že neexistuje verze buď, anebo. To, že mám na nějakou konkrétní věc, kauzu, situaci jiný názor, ze mě automaticky nečiní přívržence opačného pólu. Zkrátka a dobře, nepotřebuji tlumočníky a vykladače současného dění. Nepotřebuji „někam patřit“z hlediska tohoto primitivního černobílého vidění. Mám svoji hlavu, řídím se svým, pokud možno selským rozumem. Nebýt ani v jedné skupině v té které kauze přitom zároveň neznamená nemít jasný názor, být alibisticky neutrální a skrytý zbabělec někde v pozadí či se nezajímat o věci veřejné. Svět a názory lidí v něm nejsou černobílé, bez jiných odstínů.

Proto v době plné petic a nejrůznějších výzev s patřičnou dávkou nadsázky vyhlašuji Dalmatinskou výzvu s cílem, abychom lidi a jejich názory neškatulkovali, neviděli zjednodušeně, zkratkovitě a povrchně, tedy černobíle. Nehlásám vzletné a někdy až kýčovité teze a myšlenky o spojování místo rozdělování, prostě jsem se chtěl podělit o pár vět směřujících k větší toleranci, nezjednodušenému pohledu na názory lidí a hlavně k větší úctě k jinému, nikoliv vždy nutně opačnému postoji. Nic není takové, jak se může na první pohled zdát. Dělení na my správní a oni špatní jsme si už užili dost. PATRIK NACHER

Nebýt ani v jedné skupině v té které kauze neznamená nemít jasný názor, být alibisticky neutrální a skrytý zbaběle někde v pozadí či se nezajímat o věci veřejné