Hráč, textař, milionář i učenec
PRAHA Vrcholnou partii svého života včera rozehrál Michal Horáček. Jde do ní vážně. Hned v úvodu vyložil pár karet na stůl – svoje čisté lustrační osvědčení, zdravotní dokumentaci, dizertaci z přední univerzity a také přiznání, že do hry vstupuje s „dlouhou škvárou“, jak slušivému vkladu do hry říkávali sázkaři, mezi nimiž Horáček žil – a jež pak i studoval.
Není to začátečník. Umí číst hru, umí předvídat tahy. O hře a trumfech svých soků přemýšlí. I proto až úzkostlivě zdůrazňuje, že není kandidátem „pražské kavárny“, nevymezuje se ani jmenovitě proti Miloši Zemanovi. Zatím se rozehrává; a očekává boj.
„Vím, že každý, kdo do takové věci (kandidatury na prezidenta) vstupuje, musí být bojovník. To nejde dělat lyricky; to se musí dělat energicky, důsledně a s vírou. A kdo takovou víru nemá, ať to radši nedělá. Ale doufám, že to nebude souboj billboardů, ale myšlenek. Toho se nebojím,“řekl Horáček koncem září pro iDnes.cz.
Od koníčků k maybachu
Za socialismu toužil studovat žurnalistiku, psaní, ale chtěl také do Ameriky, takže si oproti fakultnímu zákazu svazáků z SSM pořídil v roce 1974 na výjezdní doložku jiné razítko – od dědy Leopolda Heyrovského z Akademie věd.
„Do USA jsem vycestoval, ale při návratu byl zatčen Státní bezpečností, na její zásah vyloučen a převezen do vazební věznice v Ruzyni,“uvádí v oficiálním životopise. Byl odsouzen k podmíněnému trestu, takže pak koncem sedmdesátých letmyl nádobí, pracoval jako dělník nebo plavčík.
Dostal se i k sázkařům kolem dostihového závodiště v Chuchli, což v mnohém určilo jeho osud. Jednak díky těmto zkušenostem spoluzaložil hned po revoluci sázkovou kancelář Fortuna (a stal se posléze multimilionářem, který garážuje luxusní limuzínu značky Maybach) a za druhé jeho fascinace sázkou a hrou vedla též k antropologické práci, k doktorské disertaci na Univerzitě Karlově v roce 2011. Rok na to vyšla jako kniha Habitus hazardního hráče.
„V hráčském světě (...) jsem mezi lety 1968 a 1990 pobýval téměř denně. Po třiadvacet let jsem byl hráčem, mluvil hráčskou mluvou, vyznával hráčskou etiku, hleděl na svět hráčskou optikou,“vzpomíná Horáček na období, kdy hrál karty a vydělával na dostizích. Právě tato etapa bude pro Horáčkovy protikandidáty asi tím lákadlem, jak jej trochu „potlouct“.
Dění a svou roli během zázračného roku 1989 popsal Horáček v knižním bestselleru Jak pukaly ledy (1990), do jejíhož výročního vydání po dvaceti letech napsal předmluvu prezident Václav Havel. Nebyla to Horáčkova první knížka; tu vydal již v roce 1983 a byla, jak jinak, o dostihovém sportu, o koních a sázení. Nejslavnější slova a verše však syn vynikajícího překladatele vepsal jinam: do písní, jež tvořil se skladatelem Petrem Hapkou a které nazpívali Hana Hegerová, Lucie Bílá, Jana Kirscher nebo Richard Müller.
„Srdce jako kníže Rohan,“zpívá se v jednom z nejslavnějších hitů, což v překladu z hráčské hantýrky značí „sázet odvážně“.
Za socialismu se pohyboval kolem dostihů a sázkařů, posléze se stal předním textařem, jehož slova si pobrukují – i nevědomky – lidé od Aše k Havířovu. Po padesátce se stal doktorem filozofie. Teď míří do politiky, a to nejvýše – až na Hrad.
Muž psaného slova a knih
Horáček se již dříve vyjadřoval i ke společenským a politickým tématům, ač se na to zapomíná (a jistě by si nevzpomněl prezident Miloš Zeman, který v interview tvrdil, že mu jméno Horáček nic neříká). Ten však začátkem 21. století psával do LN a HN eseje, z nichž vznikly i dvě knihy: O české krvi otců vlasti (2004) a O tajemství královny krav (2007).
„Vzdělání je pro mě něco mimořádně důležitého... Mám deset tisíc knih. A ty miluji – kromě lidí – nejvíce,“řekl včera Horáček, jehož prastrýcem byl nobelista Jaroslav Heyrovský a druhá žena Michaela je dcerou a neteří elitních profesorů Univerzity Karlovy.
Bude mu těžkým úkolem, aby sblížil intelektuály znalé Lyotarda, Cailloise či Geertze s běžnými lidmi, pro něž je podstatnější selský rozum. A dokázat to může jen „válec“– neboli velký hráč.