Stadion pro 21. století? Dřevěný!
Důraz na tradici byl také jedním z důvodů, proč se Kengo Kuma v roce 2013 odhodlal s dalšími výraznými japonskými architekty k vášně budícímu kroku a postavil se proti návrhu Zahy Hadid na nový olympijský stadion v Tokiu. Japonská vláda protesty vyslyšela a vybrala jiný, na tradici založený a také podstatně levnější projekt, jehož autorem je právě Kengo Kuma. Přehlídka jeho aktuální tvorby je do 20. listopadu k vidění v pražské Galerii Jaroslava Fragnera.
LN Vaše stavby nezřídka vzdávají hold přístupům tradičního stavění. Tradice je však velmi široký pojem, mohl byste přiblížit, co konkrétně vás oslovuje a inspiruje?
Pro mě je tradice historie stavebních konstrukcí. Zajímám se především o techniku a technologie stavění. Většina popisu historie je zaměřena na sledování proměn architektonických stylů a sleduje především formy a podobu. Ovšem příčinou změny stylu bývá často změna konstrukčních metod a změna využívání stavebního materiálu. Konkrétně v Japonsku, před příchodem vlny stavění z betonu z Evropy a z USA, byla opravdu dlouhá tradice dřevěných staveb. V případě japonských dřevěných staveb styl, tedy podoba architektury, je úzce provázán s použitou stavební technikou. Studoval jsem proměny stavebních technik a vzal si z toho řadu podnětů pro své vlastní návrhy.
Když to řeknu hodně obecně, je zřejmé, že betonové a dřevěné stavby jsou zcela odlišné. Nejde však přirozeně jen o rozdíl v použitém materiálu, ale o důsledky těchto materiálů pro život staveb. Pro stavby ze dřeva je zásadní, jak budou stárnout. Když je navrhujeme, prakticky určujeme podobu stárnutí stavby. V případě betonu mají lidé dojem, že vydrží navěky. Dnes je však na modernistických stavbách často vidět, že jeho trvanlivost je omezená. Otáz- ka, co teď vlastně dělat s modernistickými betonovými stavbami, je velmi aktuální, protože zestárly a špatně se udržují. Naproti tomu tradiční japonská dřevěná stavba má velmi důmyslný systém možností náhrady částí, které už dosloužily. Dřevěné chrámy staré několik století díky tomu ještě existují a hlavně žijí. Snažím se proto ve svých stavbách o to, abych vytvořil podobně funkční systém nahrazování prvků při použití moderních materiálů. A proto kombinujeme třeba dřevo a karbonová vlákna.
LN Součástí japonské tradice je dnes už i právě modernistická etapa, v níž jednu z hlavních rolí hrál Kenzo Tange, autor olympijského stadionu v Tokiu z roku 1964. Je pro vás něco inspirativního i v této etapě? Ptám se především proto, že nový olympijský stadion v Tokiu se právě začíná stavět podle vašeho návrhu.
Kenzo Tange a jeho stavby jsou jedním z důvodů, proč jsem se vůbec stal architektem. Dnes bych řekl, že mě Kenzo Tange ovlivnil především svým přístupem než čímkoli jiným. Také se totiž zevrubně zabýval studiem japonské tradiční architektury a mnohé z ní převzal. Pozoruhodné je, že při svém bádání nalezl výrazně odlišný charakter tradiční architektury než já. Naučil se mnohé o vertikální linii a jejím symbolickém významu a to já ve svých stavbách nechci využívat. Co našel, odráží jeho dobu. Nicméně choval velký respekt k tradici, stejně jako já. LN Respekt k tradici lze sledovat už u vašich raných staveb, ovšem ty jsou typickými příklady postmoderní architektury: používají monumentalizované prvky, jako třeba antický řecký sloup. Jak s odstupem hodnotíte tuto podobu vztahu k tradici?
Abych řekl pravdu, někdy se před těmi stavbami trochu stydím. Zabýval jsem se během svých studií historií architektury a narazil na to, že základem evropské a americké tradice je řecká a římská antická architektura. Studoval jsem také v New Yorku na Kolumbijské univerzitě a tam jsem si během řady diskusí s americkými přáteli uvědomil, že bych měl také více poznat japonskou tradici, už jenom proto, že jsem přece Japonec.
V Americe jsou znalosti o evropské historii architektury velmi hluboké a já jsem se díky tomu odrazil k tomu, abych začal studovat japonskou architektonickou historii a zjistil, že je stejně tak hluboká a podnětná jako ta evropská. Stejně velkolepá jako třeba římská antická architektura. To byl výsledek mého amerického studia: začal jsem studovat historii vlastní architektonické tradice.
LN Když hovoříte o konstrukční stránce architektury, je to značně materiální pohled na věc. Zajímá vás také nemateriální stránka věci? Nemyslím hned duchovní obsahy či něco takového, ale spíše formování prostoru a světla.
Stín je zásadní složkou mých staveb. Dobrým příkladem toho je právě nový olympijský stadion. Už na vizualizacích jsou patrná jednotlivá patra se stromy, které budou součástí přirozené ochrany stavebního materiálu, tedy dřeva, před deštěm a přímým slunečním světlem. Stín je centrální nejen z hlediska estetického, ale také z hlediska technického. Zkrátka tohle je jednoduchý způsob, jak prodloužit trvanlivost použitého dřeva.
Beton a ocel, to jsou materiály minulého století, jsem přesvědčený, že materiálem 21. století bude opět dřevo. Olympijský stadion, který navrhl Kenzo Tange, vyjadřoval úspěchy a ekonomickou sílu minulého století, je tam přítomný právě důraz na vertikální linii; můj návrh vyjadřuje jinou dobu a jiné potřeby – je orientovaný horizontálně a hlavním stavebním prvkem jsou malé dřevěné prvky. Je to měřítko bližší lidem a také je tu odkaz na společnou práci na současné tváři Japonska: materiál pro tyto prvky pochází z oblastí země, které ničivě zasáhla tsunami v roce 2011.
Japonský architekt Kengo Kuma (* 1954) patří k nejvýraznějším postavám světového architektonického dění. Ačkoli je výrazným činitelem globálního světa a jeho kancelář má pobočky v Japonsku, Číně a Francii, usiluje o vytváření budov s výrazným charakterem, respektujícím místo a tradici.
LN Vaše architektonická kancelář má několik poboček – v Japonsku, v Číně, ve Francii – a stavíte dnes už prakticky po celém světě. Udržují vaše stavby stále silný vztah k místu, kde mají vzniknout?
Ano, místo je pro mě stále velmi důležité. Právě z místa čerpám inspiraci. Návrhy řešení stavby vycházejí vždy z místa samého, nikdy ze mě. Svou praxi bych popsal jako svého druhu překládání – překládám dané místo ve stavbu. Způsob překládání je to můj vlastní, liší se od toho, jak to vnímají další lidé, nicméně stále je mým počátečním bodem návrhu znalost místa. Také proto všechny moje stavby vypadají odlišně, nedržím se nějakého stylu na úkor místa. Právě naopak. Místa jsou odlišná, stavby jsou proto také odlišné.
LN Rád připomínáte, že nechcete ani s velkými stavbami dělat velká, heroická gesta. Lze to udržet i na stavbě typu olympijského stadionu?
Základem mé metody práce na architektuře je vyhýbat se heroickým gestům, protože při takovém přístupu se nevyhnete tomu, aby exprese gesta zabila přirozenou krásu stavebního materiálu. Jde mi o to, aby mezi expresí mého návrhu a expresí materiálu byla rovnováha. Forma stavby musí být jemná, a to i když je stavba rozsáhlá, aby se materiál mohl sám ukázat. Když se rovnováha povede, je to krásné.
Autor je historik umění