Hodně country, hodně Scofielda
Nové album je protagonistovou poctou hudbě, před kterou žádný Američan neuteče a musí k ní najít – kladný nebo záporný – vztah. Dva přátelsky soupeřící pretendenti na trůn současného krále jazzové kytary, tedy John Scofield a Bill Frisell, ke country přistupují pozitivně. Pro Frisella se stala už dávno součástí uměleckého konceptu, pro Scofielda je nyní jedním z mnoha vstupů do hudebních stylů mimo základní jazzovou tvorbu.
Scofield se při své povaze rozhodně neutápí v přehnané serióznosti. Nadhled signalizuje už názvem alba: ten je totiž vtipnou variací na knihu Cormaka McCarthyho, respektive film bratří Coenů Tahle země není pro starý, v originále No Country for Old Men. A ukazuje, co všechno se dá s těmi většinou jednoduchými a podle jednoho mustru stavěnými songy dělat.
Byly chvíle, kdy Scofield se svými partnery, z nichž sólově nejvyužívanějším byl fenomenální hammondkář, ale i vynikající akustický klavírista Larry Gol- dings, a pevnou rytmickou páteř držel bubeník Bill Stewart s šestasedmdesátiletým veteránem Stevem Swallowem s akustickou baskytarou, písničky vlastně jen odehráli jako pěkné instrumentálky, v nichž sóla pouze obkreslovala základní melodii. To byl případ hned úvodní My Fool George Jonese, ale třeba i Together Again Bucka Owense. Tedy jedné z countryovek, které kvarteto má v koncertním repertoáru, ale na albu ji nenajdeme.
To je ostatně i případ písničky The Gambler od Kennyho Rogerse, jež byla zařazena na druhé místo programu, aby Scofieldovým fanouškům ukázala, že to, čeho jsou svědky, nebude žádná kotlíkářská selanka. Ve skladbě totiž nastoupil model, který pak byl v progra- mu nejčastější: kapela odehrála základní téma s melodickým sólem kytary a pak přešla do jazzového tvoření v reálném čase, tedy do improvizací, jež se rytmicky zahušťovaly a harmonicky posouvaly. Sólisté, zejména tedy Scofield a Goldings, ale své si odehrál i se stoickým klidem jako Buddha sedící Swallow, uplatnili hráčské ambice a na konci písničky se opět všichni vrátili k výchozímu motivu. Neboli: vlastně standardní jazzová práce s hudebním tématem.
Zajímavé byly žánrové posuny mezi skladbami. Nejsilnějším zážitkem koncertu byla Jolene Dolly Partonové. Velmi známou písničku skutečněmuzikanti rozebrali do posledního šroubku, aniž by ztratila svůj výrazný charakter. Hráli ji s až rockovým „ajfrem“. Skvělým dynamicky vystavěným klavírním sólem se tu blýskl Larry Goldings, jeho hra s napětím vygradovala takřka orgasticky a tento výraz poté přejal do exponovaného sóla Scofield.
Některé skladby ovšem kvarteto pojalo zcela po svém už od první noty, jako třeba klasiku Hanka Williamse I’m So Lonesome I Could Cry, která zněla vlastně jako nějaký hardbopový standard. Právě tady si všichni muzikanti jaksi „postaru“opravdu zahráli, což některým z nich vyvážilo okamžiky, kdy tito opravdoví mistři svých nástrojů skutečně jen precizně sloužili písni. Jako když Steve Swallow v baladě Shanii Twainové You’re Still the One donekonečna omílal čtyřtónový kolovrátek – který ovšem po chvíli svým řízeně mimoharmonickým vpádem rozboural Scofield a po něm, s potutelným úsměvem, i Goldings.
Koncert vygradoval výbornou verzí Wildwood Flower od The Carter Family. V jejím finále kvarteto ukázalo svoji skvělou komunikaci, kdy si jednotliví muzikanti vzájemně přehazovali motivy a odpovídali si na ně – připomínalo to rozhovor přátel v kavárně.
Ovace vyvolal jen jediný, ale výživný přídavek: klasický spirituál Wayfaring Stranger uvedlo skvělé Goldingsovo klavírní intro, poté kapela vystavěla ostinátní figuru, do které Scofield funkově frázoval melodii, a celá skladba dostala silně psychedelický charakter.
Škoda, že Scofield neví, která z písní jeho současného countryového repertoáru je u nás nejznámější. Red River Valley totiž v Brně vynechal, a posluchači si tak nemohli zanotovat: „Pod tou skálou, kde proud řeky syčí...“
John Scofield, jeden z nejvýznamnějších jazzových kytaristů, koncertoval se svým hvězdně obsazeným kvartetem ve zvukově velmi kvalitním Sono Centru v Brně. Publiku představil svoje nové album – Country for Old Men.
John Scofield Quartet