Maskovaná ideologie
Mluvme o bezpečnosti, ale bez ideologie. Braňme se stírání hranic mezi ní a odborností
JAN DANIEL, ONDŘEJ DITRYCH, JAN LUDVÍK, DAGMAR RYCHNOVSKÁ, MICHAL SMETANA, BENJAMIN TALLIS, TOMÁŠ WEISS A JAKUB ZÁHORA
Jako vědci a vysokoškolští pedagogové zabývající se bezpečností vítáme na těchto stránkách nedávno otevřenou diskusi o bezpečnostních hrozbách a o tom, jak vznikají. Způsob, jakým je vnímání hrozeb utvářeno ve veřejné diskusi, je třeba podrobovat důslednému kritickému zkoumání. Zvlášť pokud se tak děje pod rouškou nárokované odbornosti.
V dříve uveřejněném komentáři ( Jak se dělá hrozba, LN 18. 10.) poukázal jeden z nás na to, že nedávno zveřejněná studie think-tanku Evropské hodnoty o výhledu vývoje vnějšího bezpečnostního prostředí ČR, obsahující pouze katastrofické scénáře, navíc s absurdně vysokými pravděpodobnostními hodnotami, není odbornou studií, ale projevem ideologie, který připravuje půdu pro radikální opatření odůvodněná jako prevence proti (neurčitým a nejistým) budoucím hrozbám.
Maskované ideologické projevy ve spojení s oslňující mediální (sebe)prezentací jsou pro vystupování Evropských hodnot příznačné. Bohužel tak přispívají k celkově neutěšenému stavu veřejné debaty o bezpečnosti.
Na metodě záleží
Činnost Evropských hodnot považujeme za problematickou ne proto, že nesdílíme jejich názory. Jako badatelé máme různé hodnoty a pohledy na svět, které se do našeho výzkumu nějak promítají. Používáme často odlišné vědecké přístupy a metody, které, jak věříme, nás vedou k poznání společnosti a mohou tak přispět ke kompetentnějším i citlivějším veřejným politikám. Sdílíme ale základní představu o tom, co je výzkum solidní: systematický, kritický, poctivý v zacházení s daty a transparentní. Takový výzkum je časově náročný, uznávaným odborníkem se člověk nestane přes noc a výsledky jeho práce jsou zpravidla potvrzovány ustáleným mechanismem přezkoumání (peer review).
Evropské hodnoty jsou v mnohém přímou antitezí této představy. Díky tomu jsou schopny zaplavovat veřejnou debatu obrovským množstvím „expertních studií“, vyznačujících se kompilační povahou a interpretací striktně na základě (neokonzervativní) ideologie. Tento „výzkum“přitom slouží k posílení legitimity jejich dalších veřejných vystoupení. USA jako hrozbu Češi nevnímají.
S metodou si přitom hlavu nelámou. Ze strukturované kolektivní rozvahy, kterou slibuje „osvědčená metoda“Delphi, se například při psaní výše zmíněných katastrofických scénářů stává pouhá anketa, ve které byly osloveny dva tucty náhodně seskládaných odborníků (z oblastí hlavním tématům scénářů často vzdálených) se žádostí o číselné odhady pravděpodobnosti komplexního vývoje. Na kritiky je poté přesouváno břemeno dokazování, že kalamita je zcela vyloučena, a preventivní opatření jsou proto zbytečná.
Nezřídka se odvolávají na tvrdá data sesbíraná renomovanými výzkumnými institucemi, která nicméně podrobují ideologické a účelové interpretaci. Příkladem mohou být závěry učiněné z nedávného výzkumu STEM. Protože 31,5 procenta dotázaných věří, že rozšíření NATO bylo porušením slibu danému Moskvě a protože to samé tvrdí prokremelské zpravodajské portály, vyplývá z toho – údajně –, že propaganda šířená Kremlem je „zjevně“účinná. Zcela upozaděny zůstávají výsledky v nesouladu s a priori zaujatou argumentační pozicí – třeba že pouze 4,5 procenta dotázaných vnímá Spojené státy jako vážnou hrozbu pro ČR.
Ideologicky i odborně zkreslenou interpretací trpí také výstupy v oblasti extremismu. Hlavní devízou Evropskými hodnotami ambiciózně navrhovaných přesnějších definic extremistických výkladů islámu se zdá být podpo- ra tvrzení, že v podobě ISIS čelíme zatím nejextrémnějšímu islámu vůbec. Samotné definice ale čerpají pouze z úzké výseče odborné literatury a nejsou odvozeny za pomoci logického postupu, díky čemuž selhávají v uplatnění na konkrétní případy. Například, představitelem islamismu je zde jakési abstraktní Muslimské bratrstvo, jehož skutečné odnože působící v praktické politice se ale definici již vymykají.
Samostatnou kapitolou je (z hlediska strategické komunikace kontraproduktivní) stigmatizace části argumentačního prostoru pomocí konceptů jako dezinformace, propaganda a „hybridní hrozby“. Ti, kdo nesdílejí napří- klad vysvětlení Evropských hodnot týkající se asertivní ruské zahraniční politiky a mezi jejími příčinami nacházejí třeba i necitlivé kroky činěné Západem, jsou tak nezřídka označováni za agenty Kremlu nebo přinejmenším naivní oběti ruské propagandy.
Za lepší veřejnou debatu
Bez hodnot do debaty o politických otázkách vstupovat nelze. Nárok na odbornost v ní ale musí být podepřený seriózním výzkumem nebo praktickými zkušenostmi v dané oblasti, díky němuž mohou odborná tvrzení stavět na pevných základech.
Evropské hodnoty jsou jen jedním, byť krajním příkladem, kam až může stírání hranic ideologie a odbornosti ve veřejné debatě dojít. Jak tomuto stírání vzdorovat? Díl břemene spočívá na sdělovacích prostředcích, které by i v éře infotainmentu měly zkoumat zdroje nárokované odbornosti stejně jako jejich diváci, posluchači a čtenáři. Díl ale spočívá i na nás samotných. Jednou z příčin viditelnosti Evropských hodnot je totiž nečinnost části akademické obce zabývající se politicky relevantními tématy. To je třeba změnit, a budeme se snažit vyjít v tomto příkladem.
Autoři působí na Fakultě sociálních věd UK, Metropolitní univerzitě Praha, v Ústavu mezinárodních vztahů, a v Asociaci pro mezinárodní otázky