Hraničář, který si zvolil smrt
PRAHA Přijetí mnichovské dohody provázely stovky dnes již zapomenutých osobních tragédií. Z téměř šesti set vojáků čs. armády, kteří v době mimořádných opatření na obranu státu přišli o život, zemřelo nejméně 164 vlastní rukou.
Desítky z nich neunesly kapitulaci vlastní armády a katastrofu státu, s jehož ideály se ztotožňovali. Jedním z nich byl i četař 12. roty hraničářského pluku 6 Arnošt Hrad, který v dopise na rozloučenou napsal: „Konal jsem službu pro vlast podle svého nejlepšího svědomí. Na srub jsme si Jeho dospívání na pražské periferii však nebylo neproblematické. Vyrůstal uprostřed hospodářské krize, dlouho byl nezaměstnaný a jen velmi těžce hledal uplatnění. Z mladické nerozvážnosti se dokonce několikrát ocitl na hraně zákona.
Ve dvadvaceti letech dostal povolávací rozkaz a s ním šanci, kterou se rozhodl nepromarnit. Narukoval v říjnu 1936 k pěšímu pluku 2 do Litoměřic. Jako jeden z nejlepších ukončil plukovní poddůstojnickou školu.
Od září 1937 sloužil v pevnostním pásmu v Králíkách a počátkem roku 1938 byl přemístěn k elitnímu hraničářskému útvaru. Když byl naposledy koncem srpna toho roku v Praze, těsně před Mnichovem, řekl jedné ze svých sester: „Republika je a bude. My jsme toho zárukou.“
V té době sloužil v pěchotním srubu K-S 14 U cihelny. Právě tady se prvního říjnového dne dozvěděl o kapitulaci, v jejímž důsledku se rozhodl k dobrovolnému odchodu ze života. Své předsevzetí splnil. Když 3. října 1938 přišel rozkaz k ústupu, zůstal jako poslední na svém stanovišti a pak se střelil ze své služební pistole do srdce. Zemřel ještě téhož dne, krátce po převozu do nemocnice v Červené Vodě.