Milované nelítostné vražednice

Jeden z prvních příkladů ekologických souvislostí zveřejnil Charles Darwin ve svém spise O původu druhů už v roce 1859. Popsal, že jetel luční dokážou opylovat jenom čmeláci, kteří mají dost dlouhé sosáky, aby dosáhli na nektar do protáhlé květní trubky. Více jetele roste v okolí měst a vesnic, což není náhoda. Právě tam čmeláci hnízdí častěji, protože zde je méně myší, které jinak žerou jejich larvy a kukly. A myší je tam málo proto, že u lidí žije hodně koček, které myši sežerou.

EKOPOHLED

Dnes se kočky dostávají do zaměřovače ekologických vědců ne jako zachránci čmeláků a jetele, ale naopak jako hroziví škůdci. Americký zoolog Peter Marra sepsal se spisovatelem Chrisem Santellou knížku s provokativním názvem Kočičí války: Katastrofální důsledky přítulného vraha; vydalo ji nakladatelství Princeton University Press.

Tato knížka fakt nedojde u milovníků domácích mazlíčků velkého uznání. Autoři dokazují, že volně se pohybující domácí kočky jsou děsivé šelmy. Podle jejich propočtů dokážou zabít každý rok jen v USA 14 miliard drobných ptáků a savců.

Predátoři obvykle loví stará a nemocná zvířata, která by stejně brzy zahynula. Marra a Santella však dokazují, že pro domácí kočky to neplatí. Ty totiž dostávají jídlo od lidí, takže je jich na jednom místě mnohem víc, než by bylo přirozené. Když si pak všechny vyrazí na lov, je ekologický dopad jejich řádění neúměrný.

Oba autoři konstatují, že domácí kočky jsou ekologicky v pořádku jen tehdy, když jsou zavřené v domě a ven se dostanou nejvýš na vodítku. Zdivočelé kočky by pak měly být rychle likvidovány. Takový názor je pro milovníky zvířat asi stejně přijatelný, jako je pro motoristy akceptovatelné doporučení, aby nikam nejezdili, protože pálením benzinu ničí klima.

Marrovi a Santellovi sice sedí fakta, ale u veřejnosti nemohou čekat podporu. Kdo by chtěl zabít roztomilou kočičku? I když je to děsivý vrah, který rozvrací přírodní rovnováhu?