Proč Dylan mlčel

Osobní výběr ze světového tisku

Už týden je to jisté. Bob Dylan nebude druhým Sartrem, Pasternakem či Solženicynem. Prostě nobelistou, jenž cenu za literaturu nepřevzal – ať už pro vlastní ego (Sartre), či z obavy, že ho režim nepustí zpět domů (Pasternak, Solženicyn). Dylanovi sice trvalo dva týdny, než řekl své „ano“, ale teď už by mělo být vše v normálu.

V The New York Times spekuluje o Dylanově mlčení Adam Kirsch. Připomíná jeho verš z roku 1964: „Nejsem ten, koho chceš/ nejsem ten, koho potřebuješ.“A odtud vede srovnání se Sartrem. Ten, když v roce 1964 odmítl Nobelovu cenu, řekl: „Spisovatel se nesmí nechat přeměnit v instituci, i kdyby se tak mělo stát za nejčestnějších podmínek.“

Našince napadne, že srovnávat Dylana se Sartrem je úlet. Vždyť Sartre – oproti Dylanovi – naplnil lidovou definici intelektuála: neexistuje sebezrůdnější ideologie, kterou by nějaký intelektuál nezaštítil (sám Sartre se zastal stalinismu i maoismu). Ale tak daleko Kirsch nejde: uvádí, že zatímco Sartre cenu odmítl, Dylan jen dva týdny nebral její existenci na vědomí. Zazněla v tom i jistá spravedlnost, neboť Nobelův výbor čtvrtstoletí – od ocenění Toni Morrisonové roku 1993 – nebral na vědomí existenci americké literatury. Jeho sekretář Horace Engdahl před lety řekl, že američtí spisovatelé se „neúčastní velkého dialogu literatury“a touto „ignorancí“jsou omezeni.

Jenže přičítat Dylanovi takový kalkul by bylo přepjaté. Blíže realitě je to, co Kirsch připomíná v závěru. V roce 1964 v rozhovoru pro New Yorker Dylan řekl, že už nechce psát „pro lidi“, ale raději „ze sebe“. A stát se nobelistou znamená, že člověk dovolí „lidem“, aby definovali, kým on sám je.

*** Jiný pohled na individuum nabízí Jan Fleischhauer na blogu Spiegel Online. Provokativně se ptá, co má Donald ZBYNĚK PETRÁČEK Trump společného s antidiskriminačním hnutím. A dochází k závěru, že víc, než by se zdálo. Trump je nejradikálnějším výhonkem kultury infantility, která vše vztahuje na sebe.

Co je horší než sprosťák? Sprosťák, který fňuká, že ostatní jsou na něj oškliví. Tak autor líčí Trumpa, u něhož se jako u všech narcisů snoubí velikášství se sebelítostí. „Je to tak nefér,“fňuká veřejně, on přece žádnou vinu nenese. Zná to každý, kdo má malé děti, píše Fleischhauer: „Zvyknete-li si na myšlenku, že Trump vykazuje emoční zralost pětiletého, začnete jeho chování chápat.“Až tady se dostává k jádru sdělení: nikde jinde není Trump nenáviděn více než na amerických školách. Přitom právě s tímto prostředím má hodně společného.

Vše, s čím má Trump problémy – střízlivý pohled na svět, vnímání argumentů jiných lidí, abstrakce od vlastní osoby –, je problém i v prostředí amerických uni- verzit. Debatu vytlačila kultura radikální subjektivity, která staví veškeré poznání na vlastních pocitech zcela v narcistním duchu. Aby se někdo cítil smrtelně zasažen, stačí velmimálo: nešikovná poznámka či špatný kostým. Studentská správa Washingtonovy univerzity vydala instruktážní video pro masky přípustné na Halloween: sombrero působí urážlivě, neboť dehonestuje studenty mexického původu. Paruka na mužské hlavě zase může zesměšňovat zápas transgenderově orientovaných lidí o uznání.

Leccos tu fakt připomíná péči o malé děti. Nejde o ochranu před rozpálenými kamny, ale před konfrontací s jiným (čti: nepohodlným) názorem. Proto se na školách zřizují „bezpečné prostory“(safe spaces), kde se rušivé názory prostě vytěsňují. Jak píše Fleischhauer: „Když jeden z děkanů Chicagské univerzity napsal studentům prvního semestru, že vstupují do prostředí, kde mohou narazit i na jiné názory než na své vlastní, působilo to jako senzace.“

Tak tady by našince opravdu zajímalo, co by na to řekli Hus či Komenský.

V roce 1964 Dylan řekl, že už nechce psát „pro lidi“, ale raději „ze sebe“. A stát se nobelistou znamená, že člověk dovolí „lidem“, aby definovali, kým on sám je.

*** Zákonnou ochranu v téměř dětském stylu dokládá i případ severoirského pekaře. Pro zákazníka sice vyrobil žádaný dort, leč jako katolík ho odmítl ozdobit nápisem „Podporujte sňatky gayů“, načež byl odsouzen k pokutě. V listu The Spectator to rozebírá Melanie McDonaghová.

Její zesnulý otec – vlažný katolík – měl v Belfastu keramickou dílnu. Co kdyby po něm někdo požadoval čajový servis s nápisem „Nakopejte papeže“? Nejspíš by ho vyrobil, uvažuje McDonaghová. Už proto, že potřeboval peníze. Ale že by k tomu měl být povinen ze zákona? To snad ne.

Našinec si říká: U muslimského pekaře objednám dort s nápisem „Nakopejte Proroka“. Pekař odmítne. Bude to soud pokládat za diskriminaci zákazníka?