Orchestr, který šel s dobou
Jsou velké počiny, jejichž prvotním cílem je vydělat. A pak jsou jiné, mnohdy ještě větší, které mají za úkol něco vytvořit, případně zakonzervovat pro budoucí generace. K jejich realizaci naštěstí přispívá grantový systém. To je přesně případ kolekce čtrnácti kompaktních disků Vlach Orchestra 1939–1949.
Kolekce shrnuje veškeré zachované nahrávky orchestru kapelníka Karla Vlacha v uvedeném desetiletí. Už samotné množství nahrávek potvrzuje, že šlo o jedno z nejvýznamnějších hudebních těles tohoto období. Vydání se ujal Tomáš Padevět, který se v poslední době profiluje právě coby zpřístupňovatel hudby, jež by měla být zájemcům k dispozici, ale dosud je přehlížena. Ke spolupráci na patrně doslova mravenčí práci na vlachovském kompletu si Padevět přizval Jana Müllera a Petra Prajzlera, kteří jsou také autory vyčerpávajícího doprovodného textu v bookletu.
Karel Vlach se k hudbě dostal už na začátku třicátých let, kdy hrál v několika tanečních a swingových souborech, mimo jiné Blue Music. V souboru Blue Boys převzal v roce 1938 vedení a přejmenoval jej na Orchestr Karla Vlacha. Tedy název, který na jedné straně symbolizuje mnoho z toho kvalitního ve své době, na stranu druhou může být pro řadu pamětníků, a to je třeba otevřeně uvést hned na úvod, symbolem pokleslosti. Zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy nebylo moc jiných příležitostí, se orchestr a jeho kapelník stávali často stafáží dobově poplatných televizních estrád a doprovázeli úděsné, dnes už naštěstí zapomenuté písničky i zpěváky. To pochopitelně Karlu Vlachovi (1911–1986) nikdo neodpáře.
Jako kapelník tak velkého a programově mainstreamového tělesa však Vlach stál před volbou: brát všechny nabídky, anebo orchestr rozpustit. S největší prav- děpodobností jemu i jeho muzikantům dělalo větší radost doprovázení klasických muzikálů v karlínském divadle nebo zájezdové štace, kde si mohli vystřihnout i některou ze starších písní svého repertoáru nebo klasickou swingovku. Tohle období ale není středem našeho zájmu. Archivní komplet, obsahující 346 nahrávek, mapuje ono zvláštní období, kdy populární a taneční hudbu tvořili muzikanti v podstatě jazzoví. To samozřejmě neznamená, že by nehráli a nenahrávali také písně, které dnes už neobstojí, zejména po textové stránce se už lecčemu zasmějeme. Ale hudební grunt v nich byl vždy jaksi „povinný“.
Ráda zpívám hot
Může se zdát, že nastoupit dráhu kapelníka – navíc orchestru zaměřeného na de facto importovanou americkou hudbu – právě v roce 1939 mohla být sázka na špatného koně. Fakt je ale ten, a víme to i z hudebního doprovodu dobových filmů „pro pamětníky“, že swingová, resp. swingem ovoněná hudba unikala hledáčku okupantů. Samozřejmě, byli vylouče- ni židovští autoři (na prvním místě George Gershwin) a posléze, po vstupu USA do války, i autoři američtí. Ani ve zpěvu nepřicházela v úvahu angličtina, ba ani jednotlivá anglická slůvka. A tak – jak píše ve svém známém eseji Josef Škvorecký – bylo například radno přejmenovat hit Inky Zemánkové Ráda zpívám hot, kterým shodou okolností celý vlachovský komplet začíná, v pozdějších časech na Ráda zpívám z not. V zásadě samozřejmě neomluvitelný zákaz přebírání skladeb zahraničních autorů paradox- ně prospěl domácí hudební scéně: prostor tak dostali čeští autoři, z nichž mnozí se vypracovali na velice významné skladatele. Už od počátků existence orchestru pro Karla Vlacha psali písničky Kamil Běhounek, Jiří Traxler, Jan Rychlík nebo Leopold Korbař. A hlavními zpěváky orchestru v této době byly především dvě velké hvězdy válečné české populární hudby Inka Zemánková a Arnošt Kavka, v těsném závěsu za nimi pak Allanovy sestry.
Karel
S Voskovcem a Werichem
Na samém konci války Karel Vlach rozpustil původní obsazení orchestru a hned po osvobození jej znovu sestavil z mladších hudebníků, mezi nimiž byl mimo jiné klarinetista a saxofonista Karel Krautgartner, významná kapelnická postava 60. let. Hned po válce se Vlach vydal do Plzně, osvobozené americkými vojáky, mezi nimiž byli i muzikanti. „Žil jsem tam v hotelu Slovan asi šest neděl a chodil poslouchat kapelu, která prý byla nejlepší po Glennu Millerovi. Hráli opravdu bytelně. Obkreslil jsem si dokonce jejich pulty,“cituje booklet vzpomínku Karla Vlacha na jeho první poválečnou inspiraci.
Do repertoáru se vrátili vedle domácích i američtí autoři a slavný Stardust Hoagyho Carmichaela se stal znělkou Vlachova orchestru pro následující dekády existence. Hlavními zpěváky byli Václav Irmanov, Jiřina Salačová, posléze i začínající Rudolf Cortés a stále Allanovy sestry.
Velmi zajímavou etapou, kterou kolekce připomíná, byla spolupráce s Voskovcem a Werichem, navrátivšími se z emigrace. Do jejich nově založeného Divadla V + W byl orchestr angažován a s Werichem objížděl i jeho zájezdová představení. Uvedl také vůbec první americký muzikál na české scéně – Divotvorný hrnec.
A pak přišel rok 1948, komunistický puč, Voskovcova emigrace a nařčení Vlachova orchestru z „propagace západního způsobu života“. Naštěstí ne úplný zákaz činnosti: nejtěžší dobu kapelník Karel Vlach se svými kolegy přečkali v orchestřišti Hudebního divadla v Karlíně. Ale to už je úplně jiný příběh.
Karel Vlach Orchestra 1939–1949,