Neodolatelná lehkost stárnutí
Obloukem, třeba i přes málomluvného nádražáka Aloise Nebela, se Priessnitz dostali k zamyšleným písničkám na pomezí rocku a popu, se silným romantickým nábojem a snadno rozpoznatelným rukopisem. A náležitě si to užívají.
Navzdory tomu, že od předchozí nahrávky uplynulo deset let, nepůsobí skladby vynuceně, ale oplývají vzdušnou lehkostí a hned v několika případech i hitovým potenciálem. Frontman Jaromír Švejdík načrtává příběhy, kte- ré jakoby vystupovaly z mlhy pohraničních lesů. Jsou melancholické, s temnými podtóny, ale zároveň vůbec ne depresivní či vyvolávající nejistotu. Vyzařuje z nich smířenost, jen lehká tajuplnost, známá i ze Švejdíkových komiksů, a schopnost nebát se vlastních emocí. A co je skvělé, že ani na chvíli nesklouzávají ke konkrétním místům a událostem, které by pro nezasvěceného byly nesrozumitelné, ale stavějí kulisy a situace, které se snadno dají zevšeobecnit, a přesahují tak čas i region, ze kterého vzešly. Jejich autor tak zúročil to, co si vyzkoušel ve skladbách pro kapelu Umakart, a především pro Václava Neckáře.
Nejsilnější stránkou desky, kterou je nutno přičíst především produkci Dušana Neuwertha, je její přirozenost. Zvuk není ani příliš uhlazený a vyumělkovaný, ani syrově alternativní, a aranžmá dokážou respektovat jednoduchou podstatu skladeb. Melodické linky se nevnucují, charakteristickou kytaru Petra Kružíka i plochy kláves občas prořízne skvělá trubka a nic tu ani nechybí, ani nepřebývá. To všechno přispívá při poslechu alba ke zjištění, že skupina pouze nestárne, ale i zas o něco vyzrála. Ačkoli jsou tak písničky pro nezasvěcené „poslouchatelnější“než dříve, obešlo se to bez kvalitativních ústupků. Všednost a obyčejnost je i přes Švejdíkovu stylizovanou ležérnost zpěvu nicméně jen zdánlivá, a abstraktní poetické obrazy, umírněné emoce i dynamika, s jakou skladby zvolna gradují, společně zkrátka fungují.
Smíření s časem
Priessnitz (sestavu po letech znovu posílil v Německu žijící kytarový virtuóz Dušan Oravec) prostřednictvím Švejdíkových textů na albu opakovaně dokazují, že už dávno nejsou někdejšími stylizovanými nihilisty se zachmuřenými tvářemi. Hořící ohně na kopcích s rozpadajícími se opuštěnými chalupami, a ve větru vlající vlasy, jak je můžeme znát z dokumentu Davida Ondříčka, mapujícího počátky kapely, už jsou jen dávnou historií. Přírodní tématiku vystřídala ta civilnější, ovlivněná i životem ve městě, logicky bližší i těm, kteří nevyrostli na horách. Nechybí v ní ani ohlížení se, uvědomování si své pozice i věku a smíření se s tím vším. Ať už z toho probleskují úvahy o smrtelnosti v baladě Daleko, nebo smutek nad tím, že co je v mládí snadné, s postupujícím věkem se stává stále komplikovanější - v rádiově tepající písni Mrzáci, nepůsobí to křečovitě a pozérsky, ale spíš jako logické myšlenky, které čas od času napadají nejen autorovy vrstevníky.
Album provází nálepka „poslední desky“a není tajemstvím, že jednotliví členové se věnují i jiným projektům, takže je možné je zároveň nalézt v nejrůznějších sestavách od introvertnějšího Kafka bandu až po punkovou Kovadlinu. Vzhledem k tomu, že s koncerty ale Priessnitz podle svých slov v dohledné době končit nemíní a v prosinci nové skladby představí na první části dalšího turné, které navíc má mít pokračování s příštím jarem, možná to nebude tak horké. Ale i kdyby se náhodou s devátou deskou opravdu diskografie jesenických melancholiků uzavřela, bude mít rozhodně důstojné a smysluplné finále.
Jesenická skupina Priessnitz s frontmanem Jaromírem Švejdíkem hledala své sudetské kořeny dávno předtím, než se z toho stal málem trend. A zaprášené už jsou i vzpomínky na dobu, kdy se o nich hovořilo jako o „gotické kapele“. Na albu Beztíže je ovšem obojí pevnou základovou deskou.
Priessnitz: Beztíže