Čína jsou vonící květy i smetiště
Ideologická cenzura sice existuje, ale vychází z módy, říká o své zemi světoznámý čínský spisovatel Jen Lien-kche
světové úrovni, a dokonce bez problémů, protože jsou například jistým způsobem abstraktní, často třeba jen zdánlivě vzdálená od čínské reality. Kdyby teď nějaký čínský spisovatel napsal Kafkovu Proměnu, čínský nakladatel by po ní skočil a okamžitě vydal, protože by se mohlo říkat, že jde o dílo vzdálené čínské realitě, a proto ji nijak neohrožuje.
LN A kdyby čínský spisovatel napsal Švejka?
Měl by problém ho vydat, lépe řečeno, nevydal by ho, ale napsat by homohl. Mimochodem, i na Západě panuje jistý druh cenzury, jiný než v Číně. Předpokládám, že se nevydávají texty, které by explicitně a paušálně osočovaly například nemohoucí, etnické menšiny či ženy, nebo jež by popíraly základní lidská práva – v tom jsme my v Číně svobodomyslní. (smích)
Chce-li někdo bezohledně útočit na nemohoucí, ženy nebo na lidská práva, může. V tom máme, my Číňané, svobodu; můžeme o tom psát a vydávat, co nás napadne. LN O čem všem můžete přednášet svým studentům na univerzitě?
Mohu studentům přednášet o čemkoli z literárního kánonu – v tom není žádný problém. Ani moderní literatura není žádný problém. V Číně se navíc hojně a rychle překládá z cizích jazyků. Problém by nastal, kdybych se od literatury či obecně od umění chtěl přenést k čínské realitě.
LN Teď ale o čínské realitě mluvíte zcela otevřeně.
V Číně existuje nepsané, nicméně všem známé pravidlo: směrem dovnitř je třeba být velmi obezřetný, dbá se na to, aby neproklouzla ani jediná myška, ale směrem ven panuje dost značná velkorysost, svobodomyslnost. Otvírá se tím prostor pro typicky čínské ambivalentní hry.
Ale zpět ke studentům: zeptá-li se mě například některý z nich, co je to cenzura, mohu nerušeně (svobodně) mluvit hodiny o mnoha věcech. Mohu mluvit o cenzuře například v Severní Koreji, někdejším Sovětském svazu či v bývalém Československu. Mohu mluvit o tom, jak cenzura funguje teoreticky, mohu detailně rozebrat její mechanismy. Řečeno jinak, mohu mluvit tak, že o cenzuře řeknu první poslední, a to až do té míry, že by stačil poslední krůček, který už všichni očekávají – „cenzura v dnešní Číně“. Jenže to je mez, to je přísně střežené tabu.
Před třemi lety bych to popsal zhruba těmito slovy. Teď ale pozoruji určitý regres. Mám pocit, že v poslední době opět začíná bujet síť informátorů. Objevilo se několik případů, kdy člověk něco řekl mezi přáteli, a najednou byl například propuštěn z práce.
To je třeba nedávný známý případ slavného televizního moderátora Pi Fu-ťiena. U stolu s přáteli žertoval, utahoval si z revolučního odkazu a z Mao Ce-tunga, a někdo ho nahrál na video. A najednou zmizel z televizní obrazovky. Proto jsem teď opět trochu opatrnější. Když mám pochybnosti, s kým mluvím, dávám si větší pozor na slova.
Čína má specifika, jež se asi jinde ve světě nevyskytují. Není ani bývalým Sovětským svazem, ani dnešní Severní Koreou, ale ani USA. Její realita je tak složitá, že ji nelze přirovnat k žádnému jinému systému.
LN Na jedné straně říkáte, že bují síť informátorů a musíte být obezřetnější, na druhé mluvíte o Číně velice kriticky a veřejně. To pro vás nebude mít žádné následky?
Náš rozhovor ještě neskončil.
LN A co se stane, než skončí?
Nepochybně vám řeknu i mnoho vět, jak se Čína rozvíjí a jaké dělá pokroky.
LN Mluvte tedy, ať to máte splněno. (smích)
Nemyslím to v žertu, mluvím naprosto vážně. Ekonomicky je na tom Čína nesrovnatelně lépe než dříve, to je fakt. Životní úroveň většiny Číňanů se výrazně zlepšila, to je další fakt. Protikorupční kampaň také přinesla a stále přináší pozitivní výsledky.
Projdete-li se po čínské ulici, uvidíte usměvavé, spokojené a přátelské lidi. Žije se jim dobře, jsou bohatší a do budoucna se dívají s nadějí. A tyto věty, a že bych v nich mohl pokračovat, bych vám řekl, i kdybyste se mne na to nezeptal.
LN Proč?
Protože je to pravda, Čína není černá ani bílá. Dívám se na Čínu zevnitř a vidím na ní nejen špatné, ale i dobré. I vy byste se měli dívat na Čínu a vidět obojí – je tam totiž obojí.
LN Nejprve jsem se domníval, že mluvíte ironicky, když jste začal chválit. Že dobře víte, kde je mez, o níž jste mluvil, že přesně rozlišujete mezi tím, co se smí a co nesmí. lidu, byly by tím posledním, co bych napsal. Seděl bych ve vězení. Možná bych byl dokonce mrtvý, protože bych dostal kulku, ale každopádně bychom tu neseděli a já bych vám nemohl vyprávět nic o smetišti a cenzuře v Číně. To je přece velký pokrok, nebo není? Čína není Čínou minulosti, není ani Sovětským svazem – zní to sice prostě, ale je to fakt.
LN Čekal jste otázku například o Tibetu a předpoklad, že jako „správný“čínský „cenzurovaný spisovatel“, které máme rádi, protože Západu lichotí a říkají, jak je dobrý, si osvojíte roli občanského aktivisty a budete odsuzovat čínskou politiku?
Ano, takové otázky očekávám. Když přijedu na Západ, mám často neodbytný pocit, že tu jsou má díla čtena jinak, jinýma očima, dokonce by se dalo říct, že jsou do jisté míry nepochopena. Ale ještě k vaší otázce. Samozřejmě že bych se raději bavil o literatuře a o vlastním díle než o politice. Na druhou stranu jako veřejný intelektuál, jímž jako spisovatel jsem, nemohu na takové otázky, které na Západě dostávám, neodpovídat, utíkat od nich. Nemohu být hluchý.
A pokud to některý z vašich čtenářů chce slyšet, pak musím konstatovat, že západní společnost je v lepším stavu než čínská. Demokracie není dokonalá a má mouchy, ale země, v nichž panuje úcta k zákonům, ústavě i k člověku, mají můj respekt. Nemyslím si ale, že byste potřebovali, abych vás plácal po ramenou a říkal vám, jak jste dobří.
LN Pozastavil-li jste se nad „politickým čtením“svých knih na Západě, říkáte tím, že v nich není politika?
Samozřejmě že v nich politika je, ale je jen jednou rovinou z mnoha, a nikoli nejdůležitější. Chtěl jsem tím říct, že čtenáři, který bude číst mé romány čistě politicky, leccos podstatného uniká. Je v nich totiž mnohem více a hlubšího a pro mne jako tvůrce zajímavějšího, důležitějšího. V literatuře a umění mi jde o víc než jen o politiku.
Romány je možné číst různou optikou, politická nebo ideologická je určitě jednou z nich, ale mám při rozhovorech s lidmi ze Západu často pocit, jako by mé romány četli příliš úzce, jako by jiná čtenářská optika, literární nebo umělecká, neexistovala. A pro mne je v románu umění důležitější než politika. Někdy mi lidé na Západě připadají, jako by pro ně byla politika v úzkém smyslu skoro obsesí. V tom jsme jiní, možná jde o rozdílnost kulturní.
LN Možná je „politické čtení“vašich děl na Západě dáno tím, že západní čtenář po nich sahá i proto, že nebude číst „literaturu“. Jak to však v Číně skutečně vypadá?
Já ale nepíšu romány, které realisticky popisují současnou Čínu. Píšu je, protože chci psát dobré romány. Čínská „realita“, již popisuji, je proto místy nereálná, podřizuje se – a někdy významně – mému uměleckému záměru. Dokonce jsem kvůli tomu, co říkáte, pro zahraniční vydání Rozpukova napsal doslov s titulem Mýtorealismus v Číně a v literatuře, ve němž jsem se čtenáře pokoušel navést, jak číst čínskou realitu a jak číst čínskou realitu v mých románech, protože v tom je obrovský rozdíl.
LN Které západní autory rád čtete?
Moje inspirace se proměňovaly s věkem. Měl jsem nesmírně rád románový svět Dostojevského, ale postupem času jsem začal vnímat, kde jsou hranice způsobu, jímž píše a nahlíží svět. A nakonec jsem ho zcela opustil – přestal jsem v něm vidět svůj ideál. A totéž se mi v o něco pozdějším věku stalo s Franzem Kafkou. V poslední době se – zcela programově – snažím oprostit od všech velkých spisovatelů, kteří ke mně promlouvali a v některé životní etapě mi byli vzorem. Chci jít vlastní cestou.
LN Proč jste opustil Dostojevského?
Způsob, jímž Dostojevskij píše o lidském nitru, o jeho temných stránkách, o náboženství, je dokonalý. Je v tom nepřekonatelný mistr. Jenže pokud bych Dostojevského neopustil, co by se ze mne stalo? Druhý Dostojevskij?
Nechci být čínským Dostojevským, chci být sám sebou, chci být Jen Lien-kchem. Čím jsem starší, tím více si uvědomuji, že cesta spisovatele nevede přes přimknutí se ke starým mistrům, kteří dokázali velkolepé věci, ale že je opačná – přes nabytí schopnosti velké mistry opustit.
Ale u Dostojevského – a je zajímavé, že se na něho ptáte, protože o něm v poslední době hodně přemýšlím – jde ještě o něco jiného. Čtete-li Dostojevského, co čtete? Nádherné věci o Rusku, o ruské duši, o posedlosti ruského člověka vírou. Já však žiju v 21. století v Číně, a to ve zcela jiném a jedinečném světě. A o svém světě chci psát. Odpovídá mu snad Dostojevskij?
LN V Bratrech Karamazových je věta, že skončí-li náboženství, morálka, je vše dovoleno. A zdá se velmi aktuální, obzvlášť pro 21. století, ať pro Česko, či pro Čínu.
To jsou věci, o kterých bych se s lidmi na Západě bavil mnohem raději než o aktuální politice. Čína totiž nemá náboženství ve smyslu západního světa. Už proto nemůžeme psát díla jako Dostojevskij, o síle víry, náboženství nebo morálky, protože se k vyšší entitě – na rozdíl od vás – kulturně a tradičně stejně jako vy nevztahujeme.
Proto píšu ve Čtyřech knihách nebo v Rozpukovu o společenství, ve kterém není přítomen bůh ve smyslu Dostojevského. Zjednodušeně by se dalo říct, že píšu o světě plném nejistoty a strachu, o šílenství, které v člověku zavládne, když nevěří v žádného boha, v žádný vyšší princip. Je těžké to přiblížit, ale pokusím se o to.
Dostojevskij psal o ruském člověku, který měl – v principu – boha v sobě a jenž si ho postavil nad sebe, kdežto já jako čínský spisovatel píšu o lidech, kteří se povýšili nad nadpřirozené entity, bohy či božstva, duchy, či jak tomu chcete ve vašem kontextu říkat. V tom je rozdíl. Dostojevského člověk k bohu vzhlíží, mé postavy po něm šlapou.
Především si však uvědomte, že mluvím poněkud podle vašeho způsobu uvažování, protože v Číně je výraz pro božskou entitu velmi obecný, může znamenat cokoliv, co přesahuje moc člověka – nebesa, boha, bódhisattvy, řecké bohy, ale i nesmrtelné, duch či cokoli s nadpřirozenou mocí. Důležitější než konkrétní význam tohoto slova je kontext, do nějž člověk tuto entitu postaví, a jak se k ní vztahuje.
Vy na Západě jste si boha postavili na piedestal, nad sebe, a vztahovali se k němu jako k vyššímu principu, zatímco jste se ponížili pod něj. V Číně je to jinak, my si nosíme různé bohy tradičně takříkajíc na svrchníku – navlékneme si je na sebe, když je potřebujeme, ale když je nepotřebujeme, vysvlékneme je a odhodíme. To je Čína.
Dnes pro mnoho lidí platí, že bohové jsou jim dobří pouze k tomu, aby jim pomáhali plnit jejich přání a sny – aby dostali synáčka na dobrou školu, uzdravili starou matku, dopomohli k mužskému potomkovi, či dokonce zničili nepřátele nebo pomohli se pomstít. Čínské chrámy jsou plné lidí, kteří se tam klaní a zapalují vonné tyčinky, protože po svých bozích něco chtějí.
Všichni máme své bohy, ale zásadní rozdíl je v místě, jež jim v životě a v srdci přisoudíme. Jestli svého boha hluboce milujeme, vážíme si ho a nasloucháme mu, nebo je pro nás vyšší moc pouze nástrojem k dosažení osobního cíle, což se v současnosti často děje. A o tom píšu ve svých románech.
LN Dalo by se tedy říct, že píšete o nihilismu?
Číňanovi by to, co říkáte, znělo divně, nepatřičně. V současnosti se sice v Číně právě odehrává velká kritika nihilismu, který však v dnešním čínském kontextu není chápán jako popírání boží existence nebo morálky, ale jako ideologický či politický nihilismus – a ten je pro komunistickou stranu nebezpečný.
Popírá totiž ideje a veškerou čínskou minulost před ekonomickými reformami. Nihilismus tudíž znamená především odvrácení se od komunistických ideálů, popření všeho, co představuje v čínské historii Mao Ce-tung a Komunistická strana Číny. A hrdinové naší revoluční historie by podle strany na piedestalech stát měli.
Západní společnost je v lepším stavu než čínská. Demokracie není dokonalá, ale země, v nichž panuje úcta k zákonům, ústavě i člověku, mají můj respekt. Západ však nepotřebuje, aby se mu říkalo, jak je dobrý. Vy na Západě se k bohu vztahujete jako k vyššímu principu. V Číně je to jinak. Navlékáme si bohy na sebe, když je potřebujeme, ale když je nepotřebujeme, vysvlékneme je a odhodíme. To je Čína.
Na překladu rozhovoru spolupracovala Zuzana Li