Brexit může Evropě i prospět
Názory Velké Británie mohou po jejím odchodu z Evropské unie začít hlasitěji vyjadřovat Nizozemsko, Švédsko nebo Dánsko
Hlasovací síla členských zemí se odvozuje od pravidla dvojité většiny (viz box Hlasování v Radě EU), přičemž schválení legislativy závisí na rozložení počtu obyvatel členských států, jež se odchodem Británie změní. Hlasovací sílu dané země lze odvodit z toho, jak často se vyskytuje v koalicích zajišťujících dvojitou většinu. Pro zjednodušení byla situace omezena na případy, kdy pro návrh hlasuje minimální počet členských zemí potřebný ke schválení – tedy 16 před brexitem a 15 po něm. Poté byly zjištěny všechny kombinace daného počtu členských zemí, jež splňují populační podmínku dvojité většiny.
Hlasovací síla je podíl koalic, v nichž se daný stát vyskytuje, vůči všem možným koalicím. Brexitem způsobená změna podílu dané země na počtu všech možných vítězných koalic, jež splňují dvojitou většinu, je v grafu Změny hlasovací síly členských států po brexitu uvedena červeně. Sílu ve vyjednávání lze také vyjádřit pomocí jejího podílu na koalicích, kdy hlasování může zhatit změna názoru právě této země. Jinými slovy, v jaké části případů ztratí koalice schopnost legislativu prosadit, pokud stát svou podporu stáhne. Brexitem způsobená změna tohoto podílu je v grafu vyznačena modře.
Případ Polsko
Odchodem Británie posílí hlasovací pozice pěti největších členských zemí – Německa, Francie, Itálie, Španělska a Polska. Jejich hlasu bude pro dosažení dvojité většiny víc třeba, neboť v Británii přijdou o významného konkurenta při hlasování. Brexit se výrazně projeví při těsných hlasováních. Nebude-li shoda na navrhované legislativě, budou hlasy malých zemí méně hodnotné než dosud.
Co se týče vlivu v Radě EU, jednoznačným vítězem je Polsko, jež svou pozici nejvíce posílí. Má totiž téměř dvakrát více obyvatel než další členský stát v populačním žebříčku – Rumunsko. Odchodem Británie a poklesem populace EU o více než 60 milionů se sníží práh potřebný ke schválení návrhů, počet obyvatel Polska ale zůstane stejný. Polské hlasy proto budoumnohem užitečnější než dosud. Dokáže-li Polsko využívat své možnosti, může se zařaditmezi klíčové státy EU – Německo, Francii, Španělsko a Itálii.
S nadsázkou lze říct, že nástup Polska na výsluní evropské politiky ohrožují pouze sami Poláci. Vliv v Unii totiž stojí a padá se schopností konsenzu a kompromisu – členské státy mohou získat nejvíce tím, že pomalu a vlídně vyjednávají s ostatními. To však neznamená, že nemají důsledně hájit své zájmy. Zájmy Polska ale musejí být v souladu s hlavní premisou evropské spolupráce – nejlepší způsob vládnutí stojí na principech liberální demokracie a konstruktivní spolupráci, nikoliv na oslabování demokratických institucí a nevybíravé rétorice vůči partnerům.
Německo a eurozóna
Británie v Radě EU často využívala takzvanou blokační menšinu. Čtyři členské státy, které zastupují 35 procent obyvatel, totiž mohou jakýkoliv návrh „zablokovat“tak, že celý legislativní proces musí začít znovu. Po odchodu Británie z EU se ale blokační menšina stane téměř nemožnou, pokud si ji nebude přát Německo. Naopak pokud bude chtít, bude moci mnohem snadněji blokovat návrhy než dosud. Zatímco dnes je Německo přítomno v 72 procentech možných „blokačních koalic“, po odchodu Británie tento podíl vzroste na více než 86 procent.
Již dnes Německo často čelí ostré kritice kvůli arogantnímu jednání bez konzultací s ostatními partnery. V tomto smyslu brexit takové německé pokušení ještě zvýší. Z toho důvodu lze očekávat tlak na změnu pravidel rozhodování v Radě EU. Pokud by se snížila populační hranice, která je třeba jak ke schválení legislativy, tak pro její blokování, a tím se opět posílily malé státy, významně by to usnadnilo hledání konsenzu v evropské politice. Tyto tlaky by byly racionální.
Jedním z „vítězů“brexitu nepochybně budou státy eurozóny. Již před odchodem Británie měly státy platící eurem významné slovo a dnes i bez ní eurozóna tvoří téměř 90 procent celkového HDP EU a fakticky splňuje kvalifikovanou většinu, takže může přijímat legislativu, která se jí hodí. V současnosti je ale tato většina poměrně těsná – pokud jakýkoliv stát, minimálně jako Rakousko, svou podporu stáhne, ztrácejí státy eurozóny schopnost legislativu prosadit.
Po odchodu Británie bude tato síla mnohem větší. U jednacího stolu měno-
Společná zahraniční politika
Na brexitumohou vydělat i Evropané, neboť se uvolní témata, jež jsou pro Evropu přínosná, ale Británie je dlouhodobě blokovala – například bezpečnost. V minulosti totiž preferovala spolupráci v rámci NATO – případně dvoustrannou s Francií – a brzdila rozhodovací procesy v EU.
S odchodem Británie sice EU přijde o jednu z největších a nejlépe financovaných armád, na druhou stranu se bez ní bude lépe vyjednávat o vnitroevropské spolupráci. Kvůli komplikované situaci na východě a jihu Evropy a možnému novému americkému izolacionalismu lze očekávat posílení bezpečnostní spolupráce v EU, což však bude vyžadovat vůli ostatních členských států.
V ideálním případě by se také mohla konečně rozvíjet společná zahraniční politika, které Británie vždy bránila a spíše se soustřeďovala na své geopolitické zájmy. Zatímco Británie je díky imperiální minulosti zvyklá udržovat intenzivní kontakty po celém světě, u zbytku Evropy to natolik neplatí. Z tohoto důvodu byla Británie k jakýmkoliv pokusům o koordinaci zahraničních politik značně zdrženlivá.
Roztříštěnost vnějších vztahů EU se ukazuje jako velká nevýhoda a jednotnější vystupování navenek by mohlo být schůdným řešením. Mohla by se více přiblížit snu bývalého ministra zahraničí USA Henryho Kissingera o „telefonním čísle na Evropu“.
Hlas proti většině
Británie chtěla vystoupit z EU i proto, aby vydělala – plánovala ušetřit na platbách do rozpočtu EU a využívat ušetřené finanční prostředky hospodárněji. Z analýzy London School of Economics o hlasování v Radě EU pak vyplývá, že rozpočet EU byl pro Británii palčivým tématem – nejčastěji ze všech členských zemí hlasovala proti většině. To však nepřekvapuje, protože rozpočet EU patří k nejsložitějším oblastem pro vyjednávání – každý členský stát se snaží získat co nejvíce.
Ostrovní království se nebude chtít vzdát výhod velkého trhu a zároveň není důvod předpokládat, že ostatní členské státy pustí Británii na svůj trh zdarma. Státy mimo EU (řádově menší) za účast na společném trhu platí výrazně více než členské země, a navíc mají malý vliv na jeho fungování.
Jak vyjednávání dopadne, dnes nikdo netuší, ale „rozpočtové vítězství“Británie nad Evropou je nejisté. Byl to sice protihlas Británie, který v mnoha oblastech – rozpočtu EU, bezpečnosti či mezinárodní rozvojové spolupráce – zazníval nejhlasitěji, ale je otázkou, zda po odchodu „vzpurného“člena nastane doba klidných, harmonických jednání.
Pozici Británie možná zaujmou členské státy, jež tichý souhlas s ostrovním sousedem dosud nevyjadřovaly nahlas a nechávaly za sebe mluvit větší stát. Názory Britániemohou po jejím odchodu začít hlasitěji vyjadřovat státy, jako je Nizozemsko, Švédsko či Dánsko, které měly podobné hlasovací sklony, ale spoléhaly se dosud na svého ostrovního souseda.
Vít Macháček je výzkumníkem IDEA při Národohospodářském ústavu AV ČR; Tereza Hrtúsová působí v EU Office / Knowledge Centre České spořitelny