Paradoxy demokracie
Bílý muž se hlásí o slovo.
už v únoru prohlásil: „Trump možná není dobrý pro Ameriku, ale je zatraceně dobrý pro CBS.“Kdosi řekl, že je dokonce Frankenstein vytvořený médii. Ta mu dala vysílací čas v hodnotě miliard dolarů, aby jim zvýšil sledovanost. Zprvu se o něm informovalo spíše jen jako o zábavném klaunovi, byla zřejmá snaha pomoci mu, aby byla soutěž mezi ním a Hillary vyrovnaná a skutečně napínavá. Až v úplném finiši byl cítit u některých stanic záchvěv odpovědnosti a nervózní snaha tlumit jeho závratný úspěch.
Tisk hrál poněkud serióznější roli, ale došlo k paradoxu. Má se za to, že bral Trumpa od začátku nevážně, ale doslova, zatímco jeho zastánci jej naopak brali vážně, ale nikoli doslovně.
Clintonová byla oproti tomu mediálně nezajímavá a svými projevy až nudná. Nedokázala nabídnout zajímavý program ani Ameriku nadchnout. Ostatně sotva se jí mohlo podařit vzbudit takové nadšení, jaké existovalo před osmi lety, kdy spolu s Obamou způsobovali všeobecné vzrušení, zda se může podařit mít první prezidentku či prvního afroamerického prezidenta. Tento nedostatek mohla napravit nabídkou viceprezidentského postu někomu charismatickému – když ne Sandersovi, pak třeba Elizabeth Warrenové – a vytvořit tak ženský tandem. Jako by se ale bála, že populární osobnosti ji vlastně zastíní. Mohla jednat jinak, kdyby jí šlo více o Ameriku než o sebe.
Výsledkem je, že Amerika se posunula zase o něco více doprava. Ani se dnes nechce věřit, že strop federální daně pro nejbohatší Američany býval ještě na začátku šedesátých let minulého století přes 91 procent, že republikánský prezident – generál Eisenhower – by se dnes ideologicky ocitl nalevo od demokratických politiků a že to byli republikáni, kdo začínali se zakládáním národních parků a institucí na ochranu prostředí či bezpečnosti při práci. Časy se změnily.
Politologové se domnívali, že systém dvou velkých stran a systém, v němž „vítěz bere všechno“, jsou ochranou proti extremismu a excesům. Letošek tuto iluzi zboural. Historické příklady nám ukazují, že s rostoucí sociální frustrací se lze vyrovnávat různě. Varovný je příklad kolapsu demokracie ve výmarské republice, na druhou stranu lze uvést třeba příklad, jak kulturně se s podobným ekonomickým tlakem v té době vyrovnávaly některé skandinávské země. Proto má smysl demokracii zkoumat, hledat zdroje občasné „blbé nálady“a podporovat to, co je podstatou demokracie a co dosud udržuje země takzvaného prvního světa v prosperitě a míru.
Politické mentality
I když politické chování je velice komplexní jev, určité porozumění tomu, jak se lidé v Evropě i Spojených státech projevují, nabízejí solidně založené hodnotové průzkumy. V naší loni publikované práci (Klicperová-Baker & Košťál: Evropské sociopolitické mentality: Identifikace pro- a antidemokratických tendencí European Societies) jsme vycházeli z mezinárodního průzkumu Evropská studie hodnot (EVS). Toho se počátkem nynější dekády zúčastnilo přes šedesát tisíc respondentů z celé Evropy. Statistickým porovnáním podobností a rozdílů v jejich odpovědích (trsovou analýzou) jsme došli k pěti hlavním politickým typům, mentalitám. Dvě první jsou demokratické, zbylé tři nedemokratické, či dokonce antidemokratické.
Mentalita první: sekulární demokraté.
Vyznačují se zájmem o politiku a politickou aktivitou, tolerancí kmenšinám i různým moderním životním stylům, včetně rozvodů, prostituce či potratů. Tento typ také charakterizuje vysoká vzdělanost a dobré sociální postavení. Jde zpravidla o mírně levicové voliče, nejčastěji o sociální demokraty či voliče nově vznikajících stran. Tato politická mentalita výrazně převládá ve Skandinávii.
Mentalita druhá: věřící demokraté.
Je příznačnější pro katolické evropské země, třeba pro Irsko či Itálii. Evropští religiózní demokraté projevují demokratického ducha a jsou sociálně organizovaní, ale méně politicky aktivní než ti sekulární. Jsou méně tolerantní k moderním životním stylům, bývají vesměs starší, mívají nižší vzdělání i příjem. Mají tendenci volit pravicovější strany.
Zatímco u nás má „blbá nálada“spíše formu pasivního pivního reptání, Američané bývají více od rány, mnohdy doslova
Mentalita skeptici. třetí: nedemokratičtí
Negativistický, avšak pasivní politický typ. Typický pro postkomunistický středoevropský prostor. Představuje nadpoloviční většinu v Maďarsku, v České republice či v Pobaltí. Podstatnou měrou je zastoupen i v Rusku. Vyznačuje se až ostentativním skepticismem vůči demokracii, včetně toho, že jeho zástupci projevují ze všech pěti typů nejmenší zájem o účast ve volbách. Jejich skepse se prolíná i do jiných oblastí života: do malé důvěry v instituce státu, do chabého zájmu o lidi v sousedství a o lidi potřebné, do ambivalence k náboženství i k moderním životním stylům, menší tolerance k Romům. Pokud tíhnou k nějaké politické straně (mnozí uváděli, že nikoliv), bývají to často strany středové či radikálně levicové. Je to jen póza, anebo osobnostní postoj? Vše nasvědčuje tomu, že právě tento typ je nositelem toho, čemu jsme si u nás zvykli říkat „blbá nálada“.
Mentalita čtvrtá: autoritářští náboženští radikálové.
Aktivnější, i když podstatně méně častá varianta „blbé nálady“. Ve větší míře se vyskytuje pouze v zemích bývalé Jugoslávie, které prosluly těžkými válečnými konflikty. Ideálem nebývá liberálně demokratický systém, nýbrž silný vůdce a nezřídka též silná role armády. Bývají to lidé silně věřící, politicky aktivní, přičemž neváhají mnohdy přistoupit i k radikálnějším metodám, než jsou petice a demonstrace. Tento typ se vyznačuje malou tolerancí vůči alternativním životním stylům a modernitě, nízkou ekonomickou úrovní a politickou preferencí pravicových stran.
Jsou mezi nimi téměř jistě mnozí, kteří nedokázali přijmout sám fakt prezidentství Baracka Obamy. Nezapomeňme, že Trump se dostal do vysoké politiky osočováním Obamy z toho, že se nenarodil v USA a že nemá právo být prezidentem (což bylo nepředmětné už proto, že Obamova matka byla Američanka). Typickými Trumpovými fanoušky jsou konzervativní bílí muži s nostalgickým pohledem do minulosti (ve smyslu Trumpova hesla „Make America Great Again“). Zatímco u nás má „blbá nálada“spíše formu pasivního pivního reptání, Američané bývají více od rány, mnohdy doslova, viz popularita druhého ústavního dodatku o ozbrojování, který Trump ostatně rád připomíná.
Přitom i voliči skutečně velmi naštvaní na „establishment“měli možnost si vybrat kandidáta nekonformního i charakterního – již zde zmiňovaného Bernieho Sanderse. Nyní se má za to, že Sanders, ač názorově razantní socialista, by s čistotou svého charakteru, s upřímností a s mužským pohlavím býval asi měl u Američanů proti Trumpovi větší šanci než neoblíbená a velmi pragmaticky kalkulující žena.
Trump často a rád pronášel během kampaně urážlivé poznámky tu vůči ženám, tu Mexičanům, tu muslimům, tu postiženému či válečnému veteránovi. Výroky, jež by každému jinému kandidátovi zlomily vaz, však Trumpovi body spíše přidávaly. Jako by se pravda pomalu vytrácela z politického života. Podle údajů serveru PolitiFact Clintonová lhala či mlžila v osmadvaceti procentech výroků, zatímco Trump v rekordních osmdesáti procentech.