Paradoxy demokracie
zrušit práva menšin či svobodu jednotlivce. Jak však najednou vyhovět všem?
Ve Spojených státech došlo vlivem globalizace k poklesu životní úrovně velkých skupin obyvatel, zejména dělníků ve výrobě. Ti se cítí vyřazeni ze své účasti na americkém snu. Ztrácejí sebeúctu a pocit rovnosti s ostatními Američany. Ztrácejí i takzvanou pozitivní svobodu přístupu ke zdrojům, která byla v minulosti pro tvrdě pracujícího Američana samozřejmostí. Zaběhlý politický systém tyto lidi zradil. Republikáni hledí pohrdlivě na ty, kteří místo toho, aby něco dělali, žádají o sociální příspěvky (z „makers“se stávají „takers“). Demokratickou stranu více zajímají ženy a znevýhodňované skupiny. Ostatně Hillary se o Trumpových sympatizantech vyslovila jako o politováníhodných (deplorables) a moc nepomohlo, že se za to vzápětí omluvila.
Ke všemu jsou dříve marginalizované skupiny na sociálním vzestupu, zejména oproti bílým mužům, kteří mívali ve společnosti dominantní postavení. To jejich frustraci ještě zvyšuje. Zvolení nekompetentního Trumpa, který těmto lidem slíbil nemožné a zároveň se ukázal jako nedemokratický hulvát, představuje těžkou zkoušku pro americkou demokracii i zklamání pro svět. Chudí zvolili prezidenta, senátory i reprezentanty do sněmovny tak, že dali absolutní moc republikánům – straně boháčů; účast menšin a žen, které Hillary tak protežovala a Trump tak silně urážel, se ukázala překvapivě nízká; a věřící zvolili hříšníka. To jsou paradoxy!
Aktuální revolucionáři z roku 1789
Jak je vlastně možné, že demokracie – systémy založené na konfliktu – existují a obecně prosperují? Vždyť ani sama lidská povaha se nezdá pro demokracii nijak zvlášť disponována. Člověk je tvor poněkud sobecký. Nejrůznější psychologické mechanismy nás svádějí, abychom se viděli v lepším světle, než vidíme druhé, a zdůvodnili si, proč si zasloužíme více než ostatní.
Tyto psychologické mechanismy jsou popsány v takových zákonitostech, jako je kupříkladu základní atribuční chyba, objevená americkým sociálním psychologem Leem Rossem (podle ní přisuzujeme svá selhání okolnostem, kdežto selhání těch druhých jejich špatným osobnostním vlast- nostem). Počítat k nim lze také teorii kognitivní disonance jiného amerického sociálního psychologa Leona Festingera (své postoje mnohdy zpětně přizpůsobujeme již provedeným činům) nebo tragédie obecní pastviny, definovaná americkým ekologem Garrettem Hardinem (na příkladu toho, že lidé mají tendenci propašovat si krávu navíc do obecní pastviny, vysvětluje mechanismus běžného sobectví, jenž v důsledku způsobuje kolaps systému – ekologického, sociálního či politického).
Proč tedy, když lidé mají tendenci být sobečtí a společnost se zmítá v konfliktech, demokracie nejen existují, ale dokonce jich přibývá? Co je tmelem demokratických společností? (Této otázce a spolu s ní otázce pax democratica, tedy demokratického míru, jsme vloni věnovali samostatnou studii s prof. Ivem K. Feierabendem Svoboda a psychologická blízkost jako předpoklad nenásilí: sociální psychologie demokratického míru v South African Journal of Psychology.)
Zdá se, že francouzští revolucionáři z roku 1789 to vystihli přesně: podstatu demokracie tvoři svoboda, rovnost a bratrství. Přeloženo do moderního sociálněvědního jazyka:
1. Svoboda je vlastně nedostatek frustrace (a protože frustrace je hlavním původcem agrese, svobodné společnosti jsou obecně méně násilné).
2. Rovnost je vertikální blízkost lidí (nikdo není nadřazen nad ostatní, nikdo není vyděděncem, všichni jsou si rovni před zákonem, všichni volí a mohou být voleni).
3. Bratrství je vlastně horizontální blízkost lidí (sem patří především humanistický názor, že všichni lidé jsou bratři, lidé si jsou blízcí svou politickou kulturou, vlastenectvím, které je založeno na všeobjímajícím občanském principu místo na historické či jazykové exkluzivitě, a konečně mezi lidmi panuje slušnost a benevolence namísto násilí a hulvátství).
Klíčový význam slušnosti
Čím dál více se ukazuje, že ze sociálně-psychologického hlediska je to hlavně slušnost a benevolence, co udržuje funkci demokratických společností – ostatně vzpomeňme i na Masarykovo varování před Hulvátovem. Také a právě proto je úspěch Donalda Trumpa zneklidňující.
Vše nelze pokrýt zákonem a policií, většinu lidských kontaktů regulují dobré mravy a dobrá vůle. A také vědomí, že konflikty v demokratické společnosti jsou tzv. hrou s nenulovým součtem: neplatí, že získám to, o co druhý přijde, nýbrž že obecně nejvýhodnější bývá výhra společná (tzv. princip win–win). Ziskem pak je obecný růst důvěry a blahobytu. Život v nedemokratických, autokratických společnostech bývá (slovy klasického anglického filozofa Thomase Hobbese) bídný, ošklivý, brutální a krátký. Naopak v demokraciích (můžeme Hobbese – samozřejmě poněkud schematicky – parafrázovat) bývá život bohatý, pěkný, civilizovaný a dlouhý. To lze empiricky dokázat. Snad nejlépe tento stav ilustrují výzkumy politologů Ronalda Ingleharta a Christiana Welzela a jejich mapy sestavené na základě dotazníků o hodnotách ve světě. Skandinávie v nich stojí v přímém kontrastu proti chudým diktátorským zemím.
Slušnost napravuje vztahy mezi lidmi a stává se i jakýmsi nárazníkem tlumícím potenciálně násilné srážky. Slušnost není jen povrchní roztomilá etiketa; zahrnuje i poctivost, respekt a toleranci, jejichž důsledkem je, že se jako společnost staráme o chudé, nemocné a handicapované. Že poctivě platíme daně. Že jako spotřebitelé můžeme vcelku věřit v nezávadnost potravin, že silnější se chovají kavalírsky ke slabším. Spisovatel Viktor Fischl v jednom rozhovoru kdysi ostatně uvedl, že demokracie začíná doma, v rodině, že kdo není hodný na vlastní ženu, nemůže být dobrý demokrat.
Otázkou ovšem je, jak se takováto slušnost osvědčuje v mezinárodních vztazích. Demokracie se neostýchají bojovat s nedemokraciemi ani na ně útočit. Co však slušnost k lidem v nouzi a masám ekonomických migrantů? Do jaké míry má Evropa pomáhat druhým a zvládne riziko populistických bouří?
Historické statistiky ukazují, že počet demokratických zemí vytrvale stoupá, avšak demokracie v žádné zemi není zaručeně stabilní
Nutnost neustálé kultivace
Americká politička a politoložka Madeleine Albrightová prohlásila, že ač je demokracie z dlouhodobé perspektivy tím nejstálejším režimem, v krátkodobé perspektivě je režimem nejkřehčím. A skutečně, historické statistiky ukazují, že počet demokratických zemí vytrvale stoupá, avšak demokracie v žádné zemi není zaručeně stabilní. Po demokratických vlnách (ty velké se vzedmuly po první i po druhé světové válce a pak po konci studené války, tedy po roce 1989) následují demokratické odlivy. Nejlépe bylo popsáno selhání demokracie na příkladu výmarské republiky v Německu. Ale výrazného odlivu jsme svědky i v současnosti. Mnohé ze zemí, které se osvobodily po pádu Sovětského svazu, se vrátily k autokracii, i země arabského jara si v demokratičnosti spíše pohoršily, o snahách demokratizovat Irák nemluvě.
Demokracie, která se nekultivuje, se snadno oslabí či zanikne. Je třeba dohlížet na zachování svobod, rovnosti i bratrství. Neboť rovnost snadno pomine, když občané zjistí, že korupce se vyplatí, že je normou a že právo neměří stejně každému. Bratrství se zase může rozplynout, když se obratný a vtipný populista postaví do čela (i jen potenciálně) početné skupiny a začne zdůrazňovat její nadřazenost, či dokonce vytvoří příhodného vnitřního nepřítele.
Občané v USA si právě připravili na příští čtyři roky pořádnou politickou výzvu. Dlužno říci, že přes značné rozdíly mezi Českem a USA není obtížné najít pár politických paralel. I my se musíme snažit, aby nevítězila lež a nenávist. Autorka děkuje GAČR za výzkumný grant Psychosociální analýza nedemokratického charakteru v postkomunistické společnosti: Empirické hodnocení negativní pasivity a takzvané „blbé nálady“(15-11062S). A dále J. Košťálovi a I. K. Feierabendovi, kteří spolupracovali na citovaných studiích. J. Bakerovi pak děkuje za konzultace.