Naše ženy na válečné frontě
Kniha Islámskému státu na dostřel II reportérek Lenky Klicperové a Markéty Kutilové je především mozaikou hlasů obyčejných lidí žijících v převážně kurdské severní Sýrii a chycených proti své vůli v nekončící brutální válce.
Mustafa, jehož v mládí mučila tajná policie diktátora Asada (tedy otce dnešního vládce): „Asad mě málem zabil. Ale to, co je zde teď, je mnohem horší – ta opozice proti Asadovi. To jsou monstra. Ti se tě ani neptají, nemučí, ti tě rovnou zabijou. Asad byl ještě dobrý v porovnání s nimi a byla za něj také stabilita.“
V Rožavě je nyní málo: elektřiny, plynu na vaření, nafty na topení, potravin, léků. Miny brání hospodaření v převážně zemědělském regionu, takže celé rodiny ztrácejí schopnost obživy. V celé Rožavě dnes není prakticky nikdo, kdo by miny uměl bezpečně vyhledávat a likvidovat. Všichni, kdo to alespoň trochu zvládali, jsou již díky absenci profesionálního vybavení a výcviku dávno po smrti. Ceny potravin od začátku války stouply desetinásobně, léky se prodávají po jednotlivých tabletkách. Vše se totiž do izolované enklávy musí dovážet letecky, protože Rožava není odříznutá jen vinou teroristů z ISIS, ale také kvůli embargu vyhlášenému Turky a iráckými Kurdy. Ti si totiž nepřejí, aby zdejší komunistický experiment uspěl a stal se atraktivním pro Kurdy irácké či turecké.
Lidé z válkou zasažených oblastí prchají do sousedního Turecka či dále do Evropy. Kromě materiálního nedostatku a bezprostředního ohrožení je vyhání také beznaděj. Nikdo si například nedovede představit, jak by se mohly po případné porážce Islámského státu opravit poškozené vztahy mezi Kurdy a Araby, kteří si nedůvěřují. Knihu tak lze číst nejen jako dechberoucí reportáž z fronty, ale i jako sondu do duší uprchlíků.
Bez humoru v tom nejde žít
Vrcholem knihy reportážní je návrat autorek do města Kobani, jakéhosi kurdského Stalingradu. Město se po tvrdých bojích podařilo osvobodit od islamistů, ovšem z více než osmdesáti procent přitom bylo srovnáno se zemí. V předchozí knize autorky vylíčily obraz apokalypsy. Ve volném pokračování jsou naopak překvapovány vitálností a životaschopností města, do něhož se již více než polovina obyvatel vrátila. A z exilu v Turecku či Německu se vracejí další, aby se v poničené a stále nebezpečné zemi pokusili o nový začátek.
Motivy k opatrnému návratu jsou přitom různé. Zemědělec Mahmúd cítí závazek ke své zemi: „Když necháte půdu ladem, stromy pomřou, pole zaroste trá- vou. Musíme pracovat. Ale strach z islamistů máme pořád. Jsou blízko a občas od nich přiletí raketa.“Jiní hovoří otevřeně o tom, že se v Turecku či Německu necítili vítáni nebo si tam prostě nedokázali zvyknout. Například zpěvák Farhad nezvládl stesk po domově: „V Německu jsme dostali byt, jídlo, peníze. Němci byli moc milí, úředníci také. Jenže málokdo je tam skutečně šťastný. Je to jiná kultura. U nás žijí velké rodiny pohromadě, nikdy nejste sám. U vás žijete izolovaně. Stýskalo se mi po rodině i po Kobani.“
Autorky sepsaly mnohovrstevnatou, citlivou a vyváženou zprávu ze syrské války. Drží si odstup od velkých hráčů i ideologií a produktivně staví na své předchozí cestě. Snaží se ukázat zdroje deprese i možného optimismu mezi lidmi postiženými válčením. Nic nelakují narůžovo: upozorňují kupříkladu na občasné mnohoženství, všeobecnou závislost na nikotinu či na všudypřítomnou dětskou práci. V publikaci opatřené množstvím mimořádně kvalitních fotografií se vyskytuje i humor. Dokonce by čtenář, jenž míní, že humor a válka se vylučují, mohl místy nabýt dojmu, že autorky hledají povyražení v konfliktní zóně a snaží se být za každou cenu vtipné. Ve skutečnosti Klicperová a Kutilová připomínají, že humor je jednou ze základních potřeb člověka vystaveného válečnému stresu. Bez rozdílu, zda jde o bojovníka, civilistu, nebo reportéra.