Petra a Helena mezi ostrými hochy

a blíž seznamovala s tématem a prostředím. To by bylo v pořádku, kdyby ovšem snímek byl postaven právě a jen takto, jako osobní cesta do polosvěta, do temnot, o nichž je někdy lepší snad ani nevědět. Jenže Zákon Helena není ani sebezpytem, ani investigací, ani portrétem (Heleny Kahnové) – je tím vším a zároveň ničím. Projevuje se to tak, že jeho stopáž působí naddimenzovaně, že v něm tečou plonkové minuty, ale přitom leccos zůstalo nedopovězeno nebo nebylo vůbec nakousnuto.

Autorský dokument vyžaduje sebevědomí včetně určité dávky exhibicionismu a drzosti, zvědavost a zvídavost, ale také – Zákon Helena to ukazuje s názorností téměř pedagogickou – (sebe)kritičnost, (sebe)reflexi, soudnost, rozlišovací schopnost, vkus; právě tyto vlastnosti Nesvačilová projevuje ve svém přístupu někdy nedostatečně, někdy dokonce vůbec. S Davidem Berdychem vstoupila nejprve do písemného kontaktu. Určitě něco vypovídá, když Berdych filmařce píše, že čte za mřížemi Dantovu Božskou komedii a že jej více oslovuje část Peklo než zbylé dvě části ( Očistec a Ráj). Jenže když cituje z dopisů slova, v nichž se vězeň lichotivě vyjadřuje na režisérčinu ad- resu, působí to trapně („ Ahoj Petro, děkuju za dopis. A každopádně ti musím říci, že jsi hodně odvážná holka. Pereš se se skiny, jezdíš do tak nebezpečných míst, jako je Izrael a Palestina, a do toho si dopisuješ s druhým nejslavnějším českým vězněm, což jsem já – po Kajínkovi.“).

Možná jsou některé úsměvy režisérky vůči zločincům a téměř koketerie s nimi vyvolány strachem a rozpaky, to lze lidsky pochopit. Ovšem když tyto její výrazy a gesta hrají v obraze, dostává to jiný, i nezamýšlený rozměr: působí to dosti zvláštně, jako neprofesionální stírání hranic (a nabízejí se pak poznámky a výklady, u nichž by se dala využít i psychoanalytická terminologie).

Policistka Kahnová si s Davidem Berdychem tyká, před kamerou zajdou spolu i do restaurace na víno, hezky si povídají, policistka se na propuštěného usmívá a ukazuje mu na mobilu pejsky, které paní Helena chová, cvičí a miluje. Třeba je takovýhle vztah mezi policistou a zločincem ne úplně výjimečný, nevím, čekal bych však vysvětlení, tahle „samozřejmost“vyvolává otázky a pochyby. U některých zpovídaných, například u ranaře, jemuž se říká Samopalník, nebo u Káji z Chebu, není jasné, čím se živí, když s opovržením hovoří o výšce platů běžných pracujících a současně tvrdí, že zločinectví je pro ně minulostí. (Kája čili Karel Pavlík už je zase ve vězení, sdělila v minulých dnech režisérka v jednom interview.) Naprosto plané jsou sekvence okolo 31. minuty, kdy Kahnová, zrovna působící u dopravní policie, s kolegy měří rychlost radarem; koukáme na silnici s jedoucími vozy a najednou se kdosi, mužský hlas, vyptává na Berdycha, asi kolega policista. Zmatené.

Nejcennější na dokumentu Zákon Helena je náhled do uvažování mužů, kteří se vydali cestou velkých rychlých peněžních sklizní bez ohledu na zákonnost a způsobenou fyzickou a psychickou bolest druhým lidem. Základním argumentem a omluvou pro ně je, že ti, koho okrádali (a bili, někdy i zabili), beztak nenabyli své peníze a prostředky legálně, tak o co jde, když se jim to vezme, že… Pokání nebo lítost se tady nekonají, i když slova o dobru a zlu či o duchovní cestě vypouštějí tihle ostří hoši, alespoň na kameru, s frekvencí téměř kněze.

Celovečerní film Zákon Helena byl uveden na nedávném jihlavském festivalu dokumentů, minulý týden vstoupil do artové distribuce a tento týden jej nasadila do vysílání Česká televize na kanál ČT2. Snímek režisérky Petry Nesvačilové (* 1985) obnažuje aktuální limity pojmu a přístupu zvaného „autorský dokument“.

Co vy nám budete povídat!

Autorský dokument je pro značnou část dnešních tuzemských dokumentaristů mezi řekněme pětadvacítkou a pětačtyřicítkou zaklínadlem, jímž si sami před sebou i před publikem obhájí téměř vše. Jde v tuzemských podmínkách o – stručně a zjednodušeně řečeno – vachkovskou školu, o tvůrce prošlé pedagogickým vedením filmaře Karla Vachka (* 1940) na pražské FAMU. Vachek je charismatická osobnost, která narušila, odklonila tuzemský dokument od observačního a pozitivistického či lyrizujícího sběru a podání materiálu, typického pro hlavní proud předlistopadového českého dokumentarismu.

Nejcennější na tom dokumentu je náhled do uvažování mužů, kteří se vydali cestou velkých a rychlých peněžních sklizní bez ohledu na zákonnost a způsobenou bolest.