Mstitelé ztracené operní cti
Existují samizdaty, domácí nahrávky, garážové či pokoutní koncerty. Ale jsou obory, které mohou jen těžko mít svůj underground. Třeba opera. Jak chcete s punkovým přístupem „do it yourself“sehnat orchestr, dirigenta, výpravu, skutečné pěvce? A přece se zdá, že v dnešní Praze se opera obrozuje s novou generací, která svůj nezávislý přístup začala uplatňovat mimo instituce. Bez plakátů, jednou jako přepadovku kavárny a podruhé v noci pod širým nebem.
Lidem ze spolku Run Operun je kolem dvaceti let: pokud jsme měli pocit, že nastupující generaci opera nezajímá, možná jej budeme muset lehce korigovat. Na multimediální představení Kouzelné flétny na místě byvšího Stalinova pomníku dorazilo na 1700 diváků. Spíš než starosvětskou důstojnost operní scény měl večer atmosféru opojného kolektivního mejdanu s dlouhou řadou potlesků a pořvávání na otevřené scéně. Pokud Mozart a Schikaneder chtěli stvořit dobrou a úspěšnou lidovou operu, na Stalinu by byli ve svém živlu.
Na operu do baru
Praha, Staré Město. V plném nočním baru Duende vědí jen dva fotografové, co se chystá. A vlastně ještě barmani: původci akce si během dne za bar přistěhovali klavír. Jede běžný provoz, sedí tu a baví se místní i návštěvníci Prahy, teče víno, karibské rumy, whisky. Pouze pár hostů si všimne prvních vln neklidu: několik lidí v baru něco řeší. „A najednou začala kuchařka hrát na klavír, jedna postava na druhou v hádce chrstla víno, milenci na baru začali zpívat,“líčí Veronika Loulová (21), režisérka ve spolku Run Operun.
Pospolitost studentského divadla se v něm mísí s docela důvěrnou znalostí operního světa – a chutí zavirovat operním zážitkem nepravděpodobná místa. Večer v Duende, několik propojených scén z Dona Giovanniho, vyústil ve vřelou reakci lidí, kteří se většinou do opery po léta nevypravili.
Kde to začalo? Opera je dobrá forma: mohou se na ní vyřádit studenti různých oborů, výtvarníci, kameramani, pěvci. Takže původní formace – ještě pod názvem Studentská opera – vznikla i proto, aby adeptky a adepti studií scénografie či filmu měli co předložit ke zkouškám. Pak dostaly události spád: s ideou uspořádat městský „operní běh“vznikl a už zůstal název Run Operun.
Pod velením režisérky, ale s kolektivním promýšlením dospěl Run Operun k taktice flashmobů. Drzé „přepadení“náhle stojí jako protiváha „vysoké“operní disciplíny. V Duende zpívali Dona Giovanniho, provoz kavárny Slavie (strategicky umístěné proti Národnímu divadlu, které lze náhle vzít do hry!) rozčeřily scény z Prodané nevěsty. Když Esmeralda poutá Jeníka k židli jakýmisi sadomasochistickými rekvizitami, je to vlastně méně překvapivé než samotný fakt zjevení živého umění, na které většina přítomných reaguje úžasem a natáčením na mobily. A překvapením, že nikdo nevybírá peníze.
To bylo vloni. Veronika Loulová rekapituluje: „Začaly se hrnout pozvánky na akce, vystupovali jsme víc. Ale ,kšefty‘ paradoxně utlumily a přibrzdily naše novátorství. Protože když vás někam zvou, mají různá očekávání a domlouvají se specifika.“
Run Operun se tak ocital jednou před úkolem sladit akci s „tematickým“německým brunchem, jindy se přizpůsoboval konzervativnímu prostředí Památníku Antonína Dvořáka. „Když jsme viděli atmosféru místa a typ publika, plány na Rusalku v umělohmotném bazénu vzaly zasvé. Nechci vytvářet něco, co by ve výsledku nekomunikovalo. Takže nejodvážnější nakonec bylo, že Vodník lezl dovnitř oknem: i s tím jsme nadělali dost pozdvižení,“směje se Veronika.
V roce 2015 začala Loulová studovat operní režii na pražské HAMU. Dobře věděla, že v kavárnách, kde je ideální stopáž akce dvacet minut, nehodlá zůstat. „Náš produkční opakovaně navrhoval, ať uděláme něco na Stalinu. Tam, na letní scéně s bary a koncerty nezávislých kapel, je vaše publikum, říkal mi. Bydlím nedaleko, chodila jsem tam docela často, prohlížela si to místo nejdřív nedůvěřivě. Co se tady dá udělat? Až jsem najednou dvě boční schodiště uviděla jako vstupy na scénu. A hned nato mi trojúhelník velkého ,metronomu‘ připomněl zednářské znamení trojúhelníka, se kterým je spjata Kouzelná flétna.“Zednářské motivy byly vMozartově době v Kouzelné flétně čitelnější, dnes už na nás nepůsobí – a Veronika Loulová se jich ve své verzi záhy zbavila. Ale původní impulz zůstal: na místě byvšího Stalinova pomníku je třeba inscenovat Kouzelnou flétnu!
Atmosféra tripu
Loulová většinou dokáže najít dobré a nijak zašmodrchané inscenační klíče. Proč Flétna na Stalinu? Protože nejpopulárnější open air bar minulých pražských letních sezon je evidentně „říše noci“, o které je řeč i v opeře. Snad nejpůsobivější je tu moment, když se vztyčuje obří postel s Královnou noci – starostlivou a hysterickou matkou, která hledá svou dceru – čili ve volném spojení jedno z mnoha „děcek“, která do tmy Letné chodila celé léto.
Atmosféra tripu prostupuje celou – notně zkrácenou – inscenaci, ve které je Pamina (Annemari Krčková) jednou ze slečen „na Stalinu“a ptáčník Papageno klasickým pražským holubem. Jeho představitel Andrej Beneš nakonec zvládl režisérčin požadavek zpívat během slaňování ze Stalinova podstavce. Do toho pražily velkoplošné projekce, na kterých si mákli spřátelení studenti Institutu intermédií ČVUT. Všechno působilo jako akce, která se může uskutečnit jenom díky energii lidí, kteří vstupují do oboru a mají elán.
O zářijové akci, na kterou se přes Facebook i jinak svolalo odhadem 1700 příchozích, Loulová říká: „Myslím, že úspěch toho večera nakonec udělalo publikum. Neskutečnou odezvou reagovalo na to, že opera přišla za nimi, že ji někdo přestěhoval z klasického sálu do jejich světa, do terénu. A jako magické potvrzení zapůsobil okamžik, kdy se za zjevením Královny noci pomalu, skoro do rytmu kývalo letenské kyvadlo. Přišli za námi pak lidé z místního Containallu a prý: Vy jste dobří, vy jste zařídili, aby se kývalo kyvadlo! Normálně se vypíná v osm. – Ale my jsme v tom prsty neměli.“
Zatím největší podnik operním pankáčům z Operunu vyšel. I to, že Královně foukal vítr do mikroportu, najednou mělo význam: hlas zněl jakoby z bouře. Loulová: „Představovali jsme si, jak o nás někde v zásvětí rozhodují Mozart a Stalin. A Stalin říká: ,Zakážeme jim sezení!‘ Mozart na to: ,Fajn, ale bude hezky!‘ Stalin: ,Generálka bude nanic!‘ Mozart: ,Ale představení vyjde.‘ Tak nějak to nakonec bylo.“
Uvnitř Run Operun se o míře „nového pohledu“vedou diskuse. Zvlášť pěvci mají někdy pocit, že v opeře se má dodržet klasický přístup. „Ale na konzervativnostmám času dost,“říká režisérka. „Myslím, že energii a chuť měnit věci nebudeme mít věčně: teď je mi jednadvacet, nejmladší člence souboru je osmnáct a čerstvý pohled je nám vlastní. Ona se taky klasická inscenace dá vytvořit, když na ni máte budget. Absence pořádného rozpočtu je další důvod pro alternativní cesty: a ty mohou věci zajímavě posunout.“
Pohled zvenčí zároveň není tak vyhraněný: Loulová má obdivný vztah k reálnému světu opery a nesměřuje ke scénické anarchii. To si ale nemyslí starší profesionálové – tradičně velmi citlivého, někdy úzkoprsého – operního světa. Režisérka: „Tváří se, že Dvořák a Puccini by na nás seslali hrozný trest. Já je chápu: z duetů svobodně děláme kvartety a zdá se nám přiměřené nazvat akci Operní klystýr. No co – byl to takový proud a trochu brutální výplach operních obsahů.“Vánoční speciál, absurdně připnutý k vý- ročí založení státu Bangladéš a s mírným znesvěcením fotografie Petra Dvorského, patřil k tomu nejdravějšímu, čeho se Run Operun dopustil. Letos má následovat sequel.
Opera pro hipstery
Když se mluví o tom, proč se to všechno děje, členové Operunu mají dost jasno. „Vznikla tu nějaká subkultura hipsterů. Všichni fotí, píší, chodí na vernisáže, pořádají a sdílí přednášky, zkrátka moje generace se dost zajímá o umění,“líčí Loulová téma debat, jimiž si přátelé z divadelního spolku prošli už dávno. „Opera je z toho zájmu ale vynechaná: na operu nikdo nechodí. Přitom na pražské scéně se opera obnovila, Julietta, Popelka, Špinarovy inscenace, bomby na festivalu Janáčkovo Brno: to všechno přímo míří k progresivně uvažujícímu publiku, staromilci se s nimi míjejí a zuří na nich.“Tady poznamenejme, že propagace českých oper věru neuvažuje jako šéfka Run Operun: klasické operní domy cílí své píár na turisty a starší zavedené publikum, mnohem méně pak na ty, koho by stálo za to nově získat. „Lidé většinou ani nevědí,“uvažuje Veronika, „že lístky nejsou tak drahé. Za páteční večer snadno propijí a prošňupají víc.“No, tak to chodí.
Loulová, jejíž otec je sbormistr a dirigent, vyrůstala v prostředí, pro které byly scénické hudební události předmětem přirozeného zájmu. Když si tyhle kořeny přefiltrovala vlastním přístupem k tvorbě, získala pocit, že lze najít prezentační styl, který současné „operní laiky“neodradí, naopak jim nabídne operu jako další podobu relevantní a cool kulturní slasti.
A to bez podbízení: vzpomeneme-li si na popřevratovou pražskou Operu Mozart a pokus inscenovat operu jako show pro turisty i domácí (s týmem Nekvasil–Dvořák či s bratry Cabany), Run Operun má proti nim uměřenost. Inscenační fantazie jde vždycky zevnitř opery, což neznamená, že není občas divoká.
Infarktová scéna
Což platí i pro reakce při flashmobech a „přepadovkách“. „Jednou se nám stalo, že starší pán v kavárně málem dostal infarkt. Číšník při procházení zakopl a rozsypaly se mu drobné. Pán se sklonil, aby mu pomohl – a číšník v tu chvíli vyskočil a začal zpívat Notte e giorno faticar, árii Leporela z Giovanniho. Pán to rozdýchal a nakonec se smál, ale museli jsme ho chvíli křísit.“
Když se hraje v místech, jako je praž- ské Café Záhorský, připojují se pěvci k personálu a třeba dvě hodiny před akcí obsluhují, aby nikdo nic netušil. Někdy splynou s obsluhou opravdu rychle. Sama Loulová – jako leckdo ze studentů – se nějakou dobu živila taky jako obsluha. „Bylo zajímavé být dopoledne v roli režisérky a pak jít pracovat do vinárny, kde vás někdo plácl po zadku, a ještě čekal, že se budete usmívat. Rychle jsem to zabalila. Teď už mě víc živí to, co chci dělat.“
Bližší pohled na složení Run Operun ukáže, že muži tu jsou jen mezi zpěváky (spolupracují mladí profesionálové jako Daniel Matoušek a Daniel Klánský). Celé jádro – autorka, výtvarné profese a produkční zázemí – tvoří dívky a ženy. „Vzniklo to přirozeně, neuvažovaly jsme o tom. Když jsme na Stalinu viděly, že techniku taháme a zapojujeme v čistě ženském složení, smály jsme se. Jedna produkční si kvůli ovládání techniky dokonce udělala kurz v Institutu intermédií. Není to problém. Mimochodem, jednopohlavní tým má v tomhle věku jednu přednost: ve hře není napětí ze vztahů a rozchodů. Kdo prošel jakýmkoli divadlem, ví, o čem je řeč.“
Jednou se nám stalo, že starší pán v kavárně málem dostal infarkt. Číšník při procházení zakopl a rozsypaly se mu drobné. Pán se sklonil, aby mu pomohl – a číšník v tu chvíli vyskočil a začal zpívat Notte e giorno faticar, árii Leporela z Giovanniho.
Opera jde za lidmi
Co dál? Další velký projekt by měla být Figarova svatba – jako thriller. „Když jsem nastudovávala Figarovu svatbu, uviděla jsem rozdíl mezi původním Beaumarchaisovým dramatem a Da Pontovým libretem pro Mozarta. Beaumarchais je političtější, ale prostředkem úkladů a pomst jsou u něj lidské vztahy. Opera už nemá politický tón, ale pořád si tu několik postav v krátkém čase navzájem provádí kruté a hnusné věci. Baví mě myšlenka vzít to doslova a skutečně to všechno předvést: horor lidských vztahů.“
Zároveň se tu dá počítat se skvělou hudbou. „Ve Formanově Amadeovi říká Salieri, že nechápe, jak někdo jako Mozart mohl napsat tak nadpozemskou hudbu, jakou je finální moment Hraběnčina odpuštění…“
Pro Loulovou je pořád podstatný slogan „když nejdete vy na operu, přichází opera za vámi“. Za tímhle didaktickým a pozitivním povrchem ale krystalizuje ještě jiná věc: suverénní poetika Run Operun, spolku pro operu v epoše interaktivity, site specific akcí a atraktivních reálných zážitků, které jsou opozicí k virtuálnímu životu. Zjevení Operunu je stejně nečekané jako logické: a díky profesionalizaci jeho studentských členů možná ani rychle nevyšumí.