Sting přišel s rockovou deskou
Britský autorský zpěvák Sting není jen známý lidskoprávní a ekologický aktivista, ale bezpochyby také dobrý byznysmen. Určitě není náhoda, že v Evropě naživo premiéroval nové písně z alba 57th & 9th právě při otevření smutně proslulého pařížského klubu Bataclan. Den po oficiálním vydání desky.
Sting nejprve uvedl novinky ve Spojených státech, ostatně právě tam byla deska v produkci zpěvákova manažera Martina Kierszenbauma natočena. A adresa studia na křižovatce 57. Street a 9. Avenue posloužila za poněkud krkolomný název nového alba.
Ovšem spojit evropskou premiéru s otevřením Bataclanu, to byl mimořádně chytrý tah. Zpráva o tomto koncertu samozřejmě obletěla celý svět, dostala se na titulní stránky deníků (včetně Lidových novin) a takové reklamy by se pouhému vydání alba, byť podepsaného tak slavným jménem, zcela určitě nepoštěstilo.
Dlužno dodat, že ze Stingovy strany to bylo nejen dobře spočítané, ale svým způsobem i odvážné. Nevsadil totiž při takové výjimečné příležitosti jen na svoje největší hity (jakkoli ani ty na programu nechyběly), ale jádro koncertu tvořilo právě šest nových písní a sedmá ve druhém přídavku celý sobotní koncert uzavřela.
Symbolické pak jistě bylo, v souvislosti s bataclanskou tragédií i světovou politickou situací, přizvání libanonského trumpetisty Ibrahima Maaloufa do dvou písní s orientálními prvky: kromě staršího hitu Desert Rose také do novinky Insallah, ke které se ještě dostaneme.
Kroky mimo
Cesta k novému písničkovému poprockovému albu s původním, nikdy dříve neslyšeným, repertoárem byla pro Stinga dlouhá a patrně i dosti trnitá. 57th & 9th totiž vyhovuje všem těmto přívlastkům poprvé po dlouhých (v oblasti popu, jehož je Sting hvězdou první velikosti, dokonce velmi Sting se vrátil k rocku. dlouhých) třinácti letech od desky Sacred Love. Mezičas kromě běžných koncertů s výběrem největších hitů a společných turné s kolegy Paulem Simonem a Peterem Gabrielem zaplnil projekty buď vedlejšími, nebo recyklačními. Sice nikdy nespadl pod vysoko nasazenou laťku kvality, ale s každým dalším krokem mimo v jeho fanoušcích narůstala obava z vyschnutí pramene Stingovy inspirace.
Nejprve se Sting zamiloval do loutny a na album Songs from the Labyrinth v roce 2006 v duu s bosenským loutnistou Edinem Karamazovem natočil skladby z přelomu 16. a 17. století. O tři roky později příjemně překvapil albem If on a Winter’s Night... s klasickými a lidovými vánočními písněmi. V roce 2010 následoval albový i koncertní projekt Symphonicities s úpravami nejslavnějších stingovek pro symfonický orchestr (jeden z mála projektů tohoto druhu v dějinách populární hudby, který dával smysl a byl aranžérsky skutečně invenční). A doposud poslední album The Last Ship před třemi lety obsahovalo písně ze stejnojmenné divadelní hry, jež vycházely z anglické lidové hudební tradice.
Proto, když se v červenci letošního roku objevila zpráva, že ještě letos vydá Sting plnocennou novinku, byla to nejen pro jeho fanoušky, ale vlastně pro celou scénu populární hudby velká událost. A když se na samém začátku září objevil v médiích první singl I Can’t Stop Thinking About You, očekávání ještě vzrostlo.
Soucit s uprchlíky
První singl a zároveň písnička, která do nepříliš nabubřelého, desetitrackového (a ani ne čtyřicet minut trvajícího) alba uvádí, je totiž vysloveně rocková. A navozuje tak atmosféru desky, jakou vlastně Sting na sólové dráze ještě nenatočil. Jestli se něčemu alespoň ve smyslu určité „sofistikované syrovosti“podobá, jsou to první alba kapely Police. Výrazná ducající rytmika s dominantní rytmikou Stingovy baskytary a bicích Vinnieho Colaiuty, jež je podkladem pro kytarové akordy Dominika Millera, a energie s exponovaným vokálem, který ve sloce „pod tlakem“sází jednu frázi za druhou a v refrénu se rozprostře do klenuté melodie, to je policeovský Sting jako vyšitý. Byť v oněch klasických dobách uměl ony melodie i o dost silnější.
Co možná překvapí, a to prakticky na celém albu, je jeho primární kytarovost. V soupisu instrumentace sice u většiny písniček čteme varhany nebo piano, ale tyto nástroje jsou v mixu potlačeny kamsi dospod, jen jako tušená výplň prostoru. Z hlediska producenta alba Martina Kierszenbauma je to sympatické potlačení vlastních ambic – on sám je totiž klávesista.
Volnější songy jako 50.000 nebo Down, Down, Down do stingovského obrazu zapadají bezezbytku, poznali bychom je i bez povědomého hlasu. Akusticky dvoukytarová (Sting a Miller) Heading South On the Great North Road je oproti skromnému aranžmá v pozitivním slova smyslu jednou z nejvykonstruovanějších skladeb alba. Takové písničky psal Sting na svá první sólová alba v 80. letech. A vedle této komorní polohy stojí Petrol Head, jedna z nejrockovějších Stingových písniček vůbec. V podstatě bychom ji mohli označit za punk lidí, kteří umějí hrát.
Písnička, o které se v souvislosti s tímto albem bude asi nejvíce mluvit, je Insallah. Neboli Stingův – samozřejmě očekávaně – soucitný pohled na problematiku uprchlíků, za použití arabského hudebního motivu a titulního slova z muslimské modlitby. Budiž ovšem řečeno, že píseň pravděpodobně žádné píchnutí do vosího hnízda nezpůsobí. Lze předpokládat, že Stingovi fanoušci mají už jaksi od podstaty na imigraci dost podobný názor. Tedy v tom smyslu, že nemusí být zrovna za každou cenu „vítači“, ale rozhodně pociťují s lidmi v těžké životní situaci alespoň onen zmíněný soucit. A ti, kteří to mají jinak, nebo dokonce naopak, patrně Stinga neposlouchají už proto, že jim svým aktivismem leze na nervy dlouhá léta.
Album 57th & 9th je sympatické už svou samotnou existencí. Je zprávou, že Sting ještě nerezignoval na vlastní tvorbu. Nicméně: zda se z něj některá píseň vřadí mezi to nejlepší od tohoto kdysi výjimečného autora, je otázka.
Sting: 57th & 9th